Classic Steel: 1986 Cagiva WMX 125

Přinášíme Vám první ze série článku Classic Steel. Jedná se o sérii článků původně publikovaných na webu PulpMX.com. První článek je věnován motocyklu Cagiva 125 WMX 1986 tovární replika.

Cagiva WMX 125 nebyla v roce 1986 rovnocennou konkurecní japonským strojům.

Značka Cagiva není příliš známá ve Spojených státech, ale v Evropě během osmdesátých let slavila značné úspěchy. V roce 1985 vyhrál na stopětadvacítce Cagiva Fin Pekka Vehkonen titul mistra světa. V polovině osmdesátých let se Cagiva snažila dostat do povědomí ve Spojených státech, kde najímala mladé a nadějné jezdce jako byl Mike Healy. Největšího úspěchu dosáhnul Mike Healy v roce 1987, kdy získal titul mistra Kalifornie i když se nejednalo o nejvyšší šampionát, podařilo se Cagivě tento titul dobře medializovat.

Mike Healey získal na Cagivě titul mistra Kalifornie. 

Navzdory tomu, Cagiva se nikdy nestala příliš populární a bylo vyjímečné ji vidět ve startovním poli. Evropské stopětadvacítky neměly v osmdesátých letech příliš dobrou pověst a to oprávněně. KTM, Husqvarna ani Cagiva se nemohly měrit s japonskou konkurencí.

Motor Cagivy byl na svoji dobu velmi moderní, používal výfukovou přívěru vlastní konstrukce, která bohužel příliš nezlepšovala průběh motoru.

Motor měl výkon jen ve středním pásmu otáček, které bylo velmi úzké. Mimo něj ať už směrem nahoru nebo dolu nebyl motor přiliš použitelný. WMX125 používala na tu dobu moderní konstrukci motoru s vodním chlazením a výfukovou přívěrou, která měla zvýšit rozsah použitelných otáček. Zastaralý karburátor Dell ´Orto s válcovým šoupátkem, byl pravděpodobně hlavním viníkem úzkého spektra použitelných otáček. Časopis Dirt Rider naměřil výkon „strhujících“ 21,5 koně, což bylo o „pouhých“ pět koní méně než Honda CR125R ´86.

Nálepka World Champion Replica, okazovala na titul Mistra světa, který na Cagivě získal v roce 1985 Pekka Vehkonen.

V Itálii během osmdesátých let platily kvóty na množství dovážených motocyklových komponent, což vedlo občas k zajímavým volbám. Místo toho, aby použili špičkové Holandské vidlice White Power nebo Švédský Ohlins, byli nuceni použít italské vidlice Marzocchi, aby splnili kvótu. Zadní tlumič už byl Švédský Ohlins. O co lépe tato kombinace splňovala dovozové kvóty o to horší byla na trati.

Přední vidlice byla velkým problémem Cagivy, nejen, že byla příliš měkká, ale ani tlumení nebylo vhodně zvolené. Ani přední brzda nepatřila k nejúčinnějším jednopístkové Brembo bylo spíš na ozdobu, než k zastavení stroje.

Zadní Ohlins byl o hodně lepší než přední vidlice. V osmdesátých letech byl o tyto tlumiče velký zájem a jejich cena byla kolem 400 USD.

Jízdní vlastnosti Cagivy, byly průměrné, nezatáčela s takovou lehkostí jako Honda, ani nebyla tak stabilní na rychlých úsecích jako KTM. Mizerné přední vidlice tomu přiliš nepomáhaly, ale při dobrém nastavení, byla Cagiva konkurenceschopná a celkově byla spíše jiná než, že by byla vyloženě špatná. Bohužel odlišnost od ostatních motocyklů na trhu stačila k tomu, že se Cagiva nikdy nedosáhla prodejních úspěchů.

Karburátor Dell Orto nebyl běžný ani v 80tých letech a rozhodně ne bezdůvodně.

Cagiva jako spousta italských strojů vypadala rychejší než ve skutečnosti byla.

Na závěr si dovolím poznámku, v osmdesátých letech jsem měl možnost se na Cagivě svézt. Kamarád, se kterým jsem závodil, prodával neobvyklé motorky jako Cagiva nebo ATK, takže jsem měl možnost se svézt. Pamatuji si několik věcí, první z nich byla, že jsem seděl spíš nad motorkou než na ní, což budilo dojem, že sedlo výš než u ostatnich motorek té doby. Další vzpomínka se váže opeť k sedlu, bylo snad vyrobené z kamene jak bylo tvrdé, těžko říct jestli to tak bylo v Evropě normální. Motor nebyl špatný, s přijemným středním pásmem mi připomínal Yamahu 88. Nejhorší pro mě byl celkový dojem, všechno bylo divné od posezu po pérování a vůbec se to chovalo jinak než Japonské motorky. Na druhou stranu design byl moc pěkný.