Classic Motocross CZ

Stavba a závodění na nejrychlejší ČZ 400 na světě, díl třetí

12.3.2018 16:35 | Michal Janoušek

V závěrečném díle se podíváme s Rexem na Carlsbad GP a poté do ČZ, kde se ukázalo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Dál už předávám slovo Harrymu, který našemu klubu dovolil své vyprávění publikovat:

Finální přípravy 

Týden před Mistrovstvím světa jsme s Rexem byli jako děti, které rozbalily novou hračku, ale mají zakázané si s ní hrát. Proto když byl Slim v práci, tak jsme si snažili najít jakýkoli důvod pro nastartování nové hračky a svezení se za domem. S každým dalším svezením byly jasné dvě věci, první byla, že každé další svezení byl motocykl rychlejší a rychlejší, druhá o něco horší byla, že při startování kopal jak divoký kůň. Ve čtvrtek, když jsem při startování definitivně zničil levou botu   jsem usoudil, že bude lepší používat na startování jednu ze starých Rexových motokrosových bot. Vypadalo to divně, ale fungovalo to, takže jsem neměl jinou možnost, než nosit motokrosovou botu i o závodním víkendu. 

Páteční technická přejímka 

Harmonogram Mistrovství světa tehdy byl následující, v pátek probíhala technická přejímka, v sobotu kvalifikace a v neděli se jel závod. Zdálo se mi to jako hrozně moc času na to, jak málo se toho má udělat, ale jen do té doby, než jsem viděl, jak pomalu komisaři FIM pracují. Páteční technická přejímka na mě působila víc jako divadlo, než seriózní záležitost. Samotná přejímka probíhala celkem běžným způsobem, až na vážení strojů. FIM používala obrovskou trojnožku se závěsem, na kterém byl velký ciferník. Každý motocykl se přivázal na dva popruhy a byl zvednutý do vzduchu, takže si na ciferníku mohli všichni prohlédnout, kolik který motocykl váží.  Vážení bylo v té době nejoblíbenějším místem celé přejímky, kde se scházeli závodníci a předháněli se, kdo má lehčí motocykl. Jezdci zase přitahovali fotografy, novináře a samozřejmě fanoušky. Nechápal jsem, co všichni s tím vážením nadělají, dokud jsem nedotlačil na váhu Rexův stroj. Naše ČZ vážila 247 liber (112kg), čímž se stala nejtěžším motocyklem ve startovním poli a bohužel s velkým náskokem. Tovární jezdci se začali smát a Rex se stal cílem nemístných vtípků, zvláště Karsmakers jezdící Hondu, byl hodně jedovatý. Nabil jsem dojmu, že Karsmakersovi nevadilo, že Honda minulý rok Rexe propustila a naopak mu dělalo dobře popichovat Rexe. Plně jsem si uvědomil, že mít nejtěžší motorku ve startovním poli je celkem ostuda. Zhruba ve stejnou chvíli mi došlo, že jsem si zapomněl sbalit na závody levou botu, takže budu muset celý víkend nosit na levé noze motokrosovou, což mi na náladě moc nepřidalo. V tichosti jsem odtlačil naši motorku do dodávky, kde zůstala zavřená po zbytek dne. 

Sobotní kvalifikace 

Při snídani mi připadalo, že je to den na závodech jako každý jiný. Už při příchodu k trati mi docházelo, že to tak úplně není. V umývárnách bylo čisto, trať byla perfektně připravená a všude byla spousta lidí a to se měla jet jenom kvalifikace.

Začal jsem chystat depo a zase to byl normální den v Carlsbadu. Vypadalo to jako pohodový den, jen pár tréninků, z toho dva měřené. Motorka byla připravená už z domu, takže jsem dělal jen základní údržbu. Rexe čekaly čtyři jízdy a pokaždé se vracel spokojenější a spokojenější. Motor pracoval bez problémů a nakonec měl širší rozsah otáček, než Rex předpokládal, takže v týmu vládla dobrá nálada. Až potom co byly vyvěšené kvalifikační časy, jsme zjistili, že se Rex kvalifikoval jako TŘETÍ proti nejlepším jezdcům na světě. Jen Wolsink a DeCoster byli o něco rychlejší a Kasmakers na lehoučké tovární Hondě byl až několik míst za Rexem.

S Rexem jsme zůstali v úžasu, najednou naše těžká ČZ a moje různé boty byly ve středu pozornosti. Naše depo bylo najednou plné různých lidí, kteří si chtěli prohlédnout nebo vyfotit naši ČZ. Mimo obyčejných čumilů u nás bylo i hodně lidí z továrních týmů. Nebyl jsem si jistý, jestli stojím o takové publikum, ale co bylo jisté, že musím dělat svoji práci a připravit motorku na zítřejší závod.

Závod

V neděli ráno bylo Rexovo třetí místo úplně všude a řídit “Rocket Rexovu” dodávku na trať bylo jako dělat řidiče rockové hvězdě. Diváci obestupovali auto tak těsně, že řídit ho bylo až děsivé, také přesun od brány do depa trval čtyřikrát déle než v sobotu. Na závěr je potřeba říct, že jak nadšení tak i očekávání byla vysoká.   

Mezi tyto očekávání zapadal i nový sponzor. Rex získal sponzorství od majitele Bassett Racing Headers Johna Bassetta. John si udělal jméno prodejem sání se vstřikováním vody do rychlých člunů a chtěl se zapojit i do v té době raketově rostoucího motokrosu. Přesvědčit Johna dalo hodně práce a bylo potřeba se před ním ukázat na závodech v nejlepším světle, protože se přijel podívat, jak všechno funguje. 

Tréninky proběhly bez problémů a najít Rexe na trati bylo snadné, stačilo sledovat řvoucí fanoušky. Nečekaně v depu bylo mnohem víc lidí než v sobotu a shromáždění kolem našeho stánku bylo také větší, byl to šílený chaos. 

Nájezd na start byl na Mistrovství světa odlišný od ostatních závodů. Namísto řevu a kouře ze závodních motorů bylo všude ticho. Motocykl mohl být nastartován až dvě minuty před startem závodu. Na mistrovství světa nejprve všichni jezdci přijeli do předparkoviště, odkud byli postupně pomalu vyvoláváni, aby se dostavili na start podle kvalifikačního pořadí. Každý jezdec si se svým mechanikem užil svoji uličku slávy při cestě na startovní rošt. Celé to trvalo hrozně dlouho, takže si jezdci mohli pořádně prohlédnout, kdo je porazil v kvalifikaci.

Když jsme s Rexem dorazili na startovní rošt, tak měl svoji startovní pozici vybranou jen Wolsink a DeCoster, k Rexově velké radosti si ani jeden z nich nevybral Rexovo oblíbené místo za žebříkem. Teprve poté co si všichni jezdci vybrali svoji startovací pozici, byl zahájen odpočet zbývajícího času do startu. Pro nás mechaniky bylo velmi těžké se dostat na místo, odkud bychom měli dobrý výhled na start, veškerý výhled byl blokovaný diváky a prachem. Takže hned potom co bylo odstartováno, se všichni mechanici rozběhli do boxové uličky, aby byli na svém místě dříve, než jezdci dorazí do druhé zatáčky.

Než se nám všem však podařilo  dorazit na místo,  bylo startovní pole odjeté daleko za druhou zatáčku. V prvním kole byl řev diváků tak silný, že nebylo z boxové uličky slyšet motocykly jedoucí 50 stop od nás. Jakmile jsem uviděl startovní pole, zůstal jsem v šoku. Rex byl ve vedení celého závodu a se slušným náskokem. Byl jsem jako u vytržení, musel jsem vypadat jako by mě zasáhnul blesk. Vedle mě stál tovární mechnik Hondy  Roy Turner, který měl stále slabost pro Rexe. Roy mě zatahal za rukáv a v té vší vřavě mi křičel do ucha, uklidni se a hleď si dál svého. Roy měl pravdu, potřeboval jsem se dostat do obvyklého stavu při závodě, což pro mě jako nováčka na velkém závodě nebylo snadné. Začal jsem se uklidňovat, ale pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že je Rex ve vedení před všemi Evropskými hvězdami a povzbuzování diváků patří hlavně jemu. Byl to moment, který nedokázalo v mé dlouhé kariéře mechanika nic překonat.

Ve třetím kole začalo být jasné, že Rexův holeshot nebyl jen šťastnou náhodou, protože stále zvyšoval svůj náskok na ostatní jezdce a vypadalo to, že může vyhrát celou rozjížďku. Ve stejnou chvíli jsem si všimnul, že mě pozorují ostatní mechanici, aby se podívali, kdo je ten co ČZ připravil. Není totiž normální, že se něco takového podaří někomu, kdo není vůbec známý a zjevil se odnikud, zvlášť když jde o pekelně těžkou ČZ, která poráží jejich tovární stroje. Navzdory jejich pohledům jsem pokračoval v přípravě tabule pro signalizaci Rexovi. 

Někde kolem osmého kola se začal Rexův náskok zkracovat a při průjezdu kolem mě jsem zaslechl nezdravý drnčivý zvuk z Rexové ČZ.  Kolem desátého kola Rex výrazně zpomalil a byl předjet DeCosterem, v té době drnčivý zvuk zesílil natolik, že ho nebylo možné přeslechnout. Byl jsem v šoku a přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně, jestli jsem nezapomněl pořádně dotáhnout zadní osu nebo napínák řetězu, což by vysvětlovalo ten drnčivý zvuk. Rex se postupně propadal startovním polem, až na sedmé místo v cíli.

Epizoda z Pekla 

Sprintoval jsem zpátky do depa ještě chvíli předtím, než byl závod ukončen šachovnicovou vlajkou, abych byl připravený pracovat na odstranění závady. Chvilku potom co jsem doběhl, přijel Rex do depa a předal mi motorku bez jakéhokoli komentáře nebo vysvětlení. Postavil jsem motorku na stojan a začal jsem prohlížet zadní část, abych přišel na to co je příčinou toho šíleného zvuku. V tu chvíli se okolí našeho depa začalo plnit diváky, kteří se snažili zjistit, co se stalo s motocyklem a Rexem. Byl jsem plně soustředěný na zadní část motocyklu, když do depa dorazil John Basset, který nám chtěl pomoct. Za chvíli John přišel na příčinu celého problému. Všechny držáky motoru naší ČZ byly prasklé a motor byl asi tak palec ze svojí normální pozice. Výkon upraveného motoru a jeho vibrace ve vysokých otáčkách způsobily, že se doslova vytrhnul z rámu. Můj upravený motor a nedostatek nebo spíš žádné předzávodní testování mělo důsledky, které jsme si ani nedokázali představit. Motor se volně pohyboval v rámu a jediné co ho spojovalo se zbytkem motocyklu byl výfuk a řetěz. 

Byl jsem úplně zničený, věděl jsem, že nestihneme vyměnit rám (měli jsme s sebou druhou ČZ 400). Přesto jsem to chtěl zkusit, i když jsem věděl, že přes veškeré nasazení jde o marnou snahu, ale bylo to lepší než sedět a nedělat nic. Chviličku potom John řekl, pojďme to svařit zpátky dohromady, v prvním okamžiku jsem myslel, že si dělá srandu, ale myslel to vážně. O pár minut později Johnův kamarád dovezl autogen a začali jsme všechno připravovat na sváření. Všechny ulomené držáky perfektně pasovaly do zbytků na rámu a John si připravil hořák. John mě nechal z pochopitelných důvodů odmontovat nádrž a pustil se do práce. Nebyl jsem žádný odborník na svařování, ale byl jsem si jistý, že jsem nikdy neviděl někoho opravovat rám autogenem přímo v depu. Raději jsem to neřešil a začal připravovat zbytek motorky jako obvykle.

Při pohledu do dodávky jsem si všimnul, že Rex sedí vevnitř s rukama otočenýma dlaněmi nahoru. Šílené vibrace, které se přenášely do řídítek z utrženého motoru, způsobily, že Rex měl ruce plné krvavých puchýřů. Z jeho výrazu bylo jasné, že to dost bolí. Slim se snažil udělat co šlo, ale bylo jasné, že neexistuje lék, který by zázračně uzdravil Rexovi ruce do druhé rozjížďky. Snažil jsem se nevnímat všechen ten chaos kolem a připravoval jsem motorku na druhou rozjížďku. Vytáhnul jsem molitanový vzduchový filtr a chystal se ho vyměnit za nový, který jsem měl připravený na druhou jízdu. 

V tu chvíli mi někdo zaklepal na rameno,  otočil jsem se a uviděl pro mě neznámého staršího pána, představil se jako Ken Johnson (zakladatel KN filtrů). Bylo zřejmé, že  se Ken a Rexuv táta Slim znali už z dřívějška. Ken záhy přešel k vysvětlování, o kolik výkonu přicházíme, když používáme obyčejné filtry namísto KN a rovnou jeden určený pro CZ 400 vytáhnul z aktovky. Vůbec jsem nechápal, co to mělo znamenat. Slim se kolem mě protáhnul, aby Kena pozdravil a Ken hned spustil stejnou přednášku, jako dal před chvílí mě.  Totálně mě to vytočilo, přerušil jsem Kena v půlce věty a jasně jsem mu vysvětlil, co si myslím o KN filtrech v motokrosových motorkách. Nikdy jsem o nich neměl valné mínění a Ken navíc přišel v nesprávnou chvíli.

 Chaos v depu vrcholil, odtáhnul jsem Slima stranou a poprvé a naposled jsem mu řekl, co má dělat… První věc, kterou měl udělat, bylo vyhodit Kena z depa a potom se podívat co se dá provést s Rexovými puchýři, aby mohl nastoupit do druhé jízdy. Slim se úkolu zhostil se ctí a Kena jsem už nikdy osobně nepotkal. 

Konečně jsem se vrátil zpátky k přípravě motorky, podíval jsem se na sváry Johna Basseta na držácích motoru a byly jak z továrny. Hodně jsem podcenil Johnovu šikovnost stejně jako rychlost, jakou opravu provedl  vzhledem k tomu, že měl jen malý hořák, zavařil držáky z obou stran, aby materiál dokázal provařit v celé tloušťce. Vypadalo to, že stihne všechno zavařit (I když jen těsně) před začátkem druhé rozjížďky.

Pokračoval jsem v prohlídce motorky a všimnul jsem si, že zadní tlumiče mají na sobě nějakou divnou krustu. Na druhý pohled bylo jasné proč, barva na tlumičích byla úplně spálená a  tlumiče samotné byly ještě horké  Napadlo mě, že bych se měl zeptat Rexe, jak fungovalo zadní odpružení, ale došlo mi, že stejně nemáme náhradní tlumiče, takže je to marné. Navíc jsme pořád měli větší problémy, než nefungující pérování. 

Při přípravě motorky jsem po očku sledoval, co Slim vymyslel s Rexovýma rukama. Zamlada Slim boxoval a vypadalo to, že se snaží Rexovi ruce zatejpovat, jako to dělal zamlada na boxu. Tejpovací páska a péče, kterou Slim Rexovi věnoval způsobila, že Rex vypadal připravenější a začínal věřit tomu, že dokáže do druhé jízdy nastoupit.

Z motorky jsem měl sundanou nádrž, abych předešel požáru při svařování a měl jsem nachystané všechno co jsem mohl, aniž bych překážel svářečům. John dokončil poslední svár ve chvíli, kdy rozhlas oznamoval jezdcům, ať se dostaví do předstartovního prostoru. Rychle jsem namontoval nádrž, Slim dokončil tejpování a Rex se začal oblékat. Slim mu při tom hodně pomáhal, aby ušetřil ruce co nejvíc na samotnou rozjížďku. Sundal jsem CZ ze stojanu a letmo se zeptal Johna, jestli sváry vydrží. Utřel si pot z čela a zasmušile odpověděl, “Sváry vydrží určitě, ale český plech vedle nich nejspíš ne.” Chtěl jsem se ještě zeptat, jak dlouho si myslí, že vydrží, ale bylo to vlastně jedno, protože jsme museli na start druhé rozjížďky. 

Druhá Rozjížďka

Dotlačil jsem motorku na start tak rychle jak to bylo možné, protože jsme stále šli na rošt jako třetí podle výsledků kvalifikace. Při tlačení motorky na žebřík jsem se několikrát spálil do nohy o rám, který byl pořád horký od svařování. Před startem jsem nastartoval motor a snažil se zůstat na roštu co nejdéle, abych ušetřil Rexe od držení motorky do poslední možné chvíle. Jakmile Rex nasedl na nastartovanou motorku a dotknul se vibrujících řidítek, úplně se otřásl bolestí, o moment později už vypadal soustředěný,  jako by bolest byla pryč. 

O minutu později bylo odstartováno a sprintoval jsem do prostoru mechaniků. Rex odstartoval kolem 6tého místa, což bylo za daných okolností super. Rex si v pohodě udržoval pozici, dokud se řinčivý zvuk neozval znovu… Bylo jasné, že motor je opět úplně utržený a to byla teprve půlka rozjížďky. Modlil jsem se, aby motorka a Rexovi ruce vydržely až do cíle a závod jsme dokončili.. Nějakým zázrakem se to podařilo a v součtu obou rozjížděk nám to stačilo na 7mé místo celkově.  Považoval jsem to vzhledem k okolnostem a všem našim problémům za špičkový výsledek. 

Po návratu do depa byl dav fanoušků větší a blíž k nám, než kdykoli předtím během víkendu.  Rex i já jsme mohli být pyšní na to, co všechno jsme během závodů dokázali, ale vzhledem k tomu, že celý den byl jak jízda na horské dráze, jsme ani jeden neměli na oslavy  pomyšlení. Rychle jsem naložil dodávku, zatímco ostatní pomohli Rexovi se převléknout a sundat tejpy z rukou. Bylo kolem nás spousta lidí, co Rexovi chtěli gratulovat, ale bylo to vzhledem ke stavu Rexových rukou trochu nevhodné, protože ve stavu v jakém byl, nedokázal nikomu podat ruku. Neslušně jsme tedy nastoupili do dodávky a začali se prodírat davem diváků pryč ze závodiště. Pocit, že jsme rockové hvězdy byl opojný, ale pořád jsem se nemohl zbavit myšlenky, že jsme promarnili příležitost a mohlo to být ještě lepší.

Naše konverzace cestou domů byla zvláštní. Oba jsme věděli, že Rex byl schopný vyhrát, z čehož jsme byli patřičně nadšení. Vzhledem ke zničenému rámu a Rexovým rukám plným puchýřů bylo těžké si to naplno užít. Dobré bylo, že jsme dokázali ČZ patřičně zviditelnit a věřili jsme, že po takovém úspěchu dostaneme na zbytek sezóny opravdové tovární motocykly. Celý zbytek cesty jsme nemluvili o ničem jiném než o tom, jak super bude zbytek sezóny a co ještě dokážeme.

 Během cesty domů jsem si také uvědomil, že se u nás za celý víkend nezastavil žádný zástupce továrny ČZ. Téměř celou dobu  u nás byli lidi ze Suzuki a Hondy, ale nikdo z ČZ. Nemohl jsem si pomoct a pořád jsem přemýšlel, proč se u nás nikdo nestavil aby se zeptal, jestli něco nepotřebujeme nebo se alespoň zdržel na kus řeči. Byla to pro mě záhada, která se vyřešila v následujícím týdnu.

Gratulace v ČZ stylu 

V pondělí odpoledne volali Rexovi z ČZ a ptali se, kdy se můžeme zastavit a přivézt jim motorky a zbylé náhradní díly (měli jsme si nechat jen tréninkovou 250). Rex se s nimi domluvil, že to zvládneme během úterka. Byli jsme si jistí, že to celé je proto, aby nám vyměnili sériové motorky, na kterých jsme závodili za tovární s výfukem středem. Začali jsme se rovnou bavit o tom, jak je zvládneme připravit na další závody a rychle jsme nakládali do dodávky staré motorky a náhradní díly. Vzal jsem si s sebou i zápisník, do kterého jsem pečlivě sepsal všechny poznámky z přípravy motorky pro mistrovství světa, abych mohl vše vysvětlit technikům z ČZ. Neměl jsem nejmenší pochybnosti o tom, že je bude zajímat, jak jsem ze sériové motorky udělal stroj, který měl na to vyhrát.  Večer jsme měli všechny věci naložené v dodávce a těšili jsme se na výměnu za tovární stroje. Byly jsme nadšení a těšili se na vřelé přivítání v ČZ. 

Ráno jsme přijeli do ČZ a byli jsme pyšní na výsledek, kterého jsme dosáhli o víkendu. Máte pravdu, nepodařilo se nám vyhrát, ale to nic neměnilo na tom, že se o Rexovi a ČZ  psalo v novinách a hodně se o tom mluvilo. Hned po příjezdu nám pomohli vyložit všechny věci z dodávky. Zametl jsem vnitřek, abychom měli dodávku nachystanou na naložení nových motorek. Rex byl mezitím v kanceláři, kde řešil detaily další spolupráce, jakmile jsem dokončil úklid, vzal jsem si blok s poznámkami, abych mohl všechno probrat s techniky, ale podobně jako v Carsbadu se nikdo nestavil. Bylo to zvláštní, ale čekal jsem u auta víc než hodinu.  Rex vyšel z kanceláře. Řekl jen, “jedem pryč”, což nevěstilo nic dobrého. Nastartoval dodávku a mlčky jsme vyrazili domů. 

S Rexem jsme nebyli dlouholetí kamarádi, ale znal jsem ho dost na to, abych poznal, že něco není v pořádku.  Rex mi zklamaně začal vyprávět, že v ČZ byli naštvaní, že jsme si dovolili přestavět perfektní závodní stroj, který nám dali pro USGP. Tvrdili, že jsme mohli odstartovat bez problémů první a vyhrát rozjížďku na zcela sériovém stroji, který nám poskytli. Zdůraznili nám, že na motocyklu, který jsme dostali, by v žádném případě neprasknul rám v půlce rozjížďky jako na naší nepovedené přestavbě. Mysleli si, že jsem provedl na motorce pro velkou cenu všechny úpravy. Oznámili Rexovi, že ho budou podporovat jedině v případě, že se jeho šílený mechanik ČZ ani nedotkne. Jak mi to Rex vykládal,  znělo to jako špatný vtip. Naneštěstí Rex nebyl žádný vtipálek, ale celé to bylo doopravdy. Po zbytek cesty domů jsme mlčeli.

Velice rychle mi došlo, že když nemůžu pracovat na Rexových motorkách, tak jsem bez práce a zároveň bez domova. Když Slim dorazil domů z práce a dozvěděl se, co se stalo, rychle došel ke stejnému závěru. Slim si ale zároveň uvědomoval, že jsem vzal na sebe zodpovědnost za všechny úpravy, co jsme na motorce udělali, vzal si mě stranou a řekl mi, že mě bude platit ještě pár týdnů, než si najdu jinou práci a ubytování. Byl jsem rád, že mi dal čas na to, abych se o sebe postaral. Za pár týdnů jsem si skutečně našel práci u DG Performance, kde mě najal přímo majitel Gary Harlow, abych se staral o závodní tým a zároveň se podílel na vývoji nových produktů, což je další dlouhý příběh, který si nechám na jindy. 

Jsem typ člověka, který se snaží na každé události něco pozitivního, a nevěřím na pořekadlo, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, ale ani po více jak třiceti letech nemůžu na svojí zkušenosti s ČZ najít něco pozitivního. Malým zadostiučiněním je pro mě to, že v USA od té doby už ČZ nikdy nevyhrála v půllitrové třídě a já jsem od té doby připravil řadu motorek, které vyhrály.

Na druhé straně jsem splnil přání divných lidí z ČZ, když jsem se dalších 35 let ČZ ani nedotknul.