Harry Klemm a jeho roky v DG, část první
Letošní zímní seriál se nebude věnovat tolik přímo motocyklům, jako spíš atmosféře pionýrských let motokrosu v USA. S laskavým svolením Harryho Klemma Vám přinášíme seriál na pokračování. Nyní bych předal slovo Harrymu, autorovi nejrychlejší ČZ na světě, o které jste si mohli přečíst minule:
Harry Klemm byl na začátku svojí kariéry, když došlo k Motokrosové Revoluci v Jižní Kalifornii. Kromě toho, že Harry je velmi respektovaným mechanikem a ladičem, je zároveň velmi dobrý vypravěč. Při čtení tohoto seriálu se ponoříte do atmosféry pionýrských let Amerického motokrosu. Z jeho vyprávění se může ponaučit mnoho mechaniků, závodníků i snílků toužících po kariéře v motokrosovém světě.
Harryho Předmluva k sérii
Nejsem žádný motokrosový historik ani člověk, který se dlouhou dobu pohyboval v motokrosové branži. Jsem pouze mechanik a ladič, který měl možnost zažít hodně na motokrosové scéně Jižní Kalifornie v sedmdesátých a osmdesátých letech. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a byl součástí jejich příběhů, ale i tak se toho během let stalo spousta o čem jsem neměl ani tušení.
Jako mnoho dalších v té době jsem se soustředil na řešení obrovského množství úkolů, které se tak stávaly prakticky nesplnitelnými. Neměl jsem v tu dobu čas na to dávat pozor co se kde děje a jaké jsou poslední drby. Moje práce byla být manažer týmu a šéf vývoje v DG Performance od roku 1975 až do konce 80tých let, což mi dalo nadhled nad sportem kterému se nemůže nic vyrovnat. Stejně tak se vše odehrálo v době kdy růst a popularita tohoto sportu bude těžko vyrovnána. Tahle série není historií všeho co se v té době odehrálo v Jižní Kalifornii, je to jen malý kousek z toho všeho, jak jsem to vnímal já a co se dělo kolem mě.
Věnování
Následující seriál je věnován Yvette, která byla mojí drahou polovičkou a zároveň nejlepším přítelem v době kdy jsem pracoval pro DG. Yvette byla energická zrzečka, která šířila dobrou náladu všude kam vstoupila. Yvette pracovala několik let jako telefonní operátorka v DG a věděla o motorkách a dílech minimálně totéž co většina chlapů. V neděli s námi často jezdila na závody, aby nám pomohla se vším co bylo potřeba. Byla také jedinou ženou, která dokázala rozebrat lavici na motorky a naložit ji do dodávky, což rozhodně nebyla snadná úloha. Všichni kdo závodili u DG Yvette respektovali, pouze jejich přítelkyně trochu děsila. Po našich letech u DG se naše cesty rozešly, ale zůstali jsme pořád v kontaktu. Yvette si vybudovala úspěšnou kariéru a měla velkou rodinu, kterou milovala. V roce 2010 začala Yvette dlouhý boj s rakovinou, které o tři roky později podlehla. Odpočívej v pokoji Yvette.
Atmosféra 70tých let v Jižní Kalifornii
Sedmdesátá léta mnoho lidí považuje za zlatou éru motokrosu v USA, minimálně pak v Jižní Kalifornii. Já sám si netroufám říct, zda to opravdu byla zlatá éra nebo ne. Rozhodně můžu říct, že v Jižní Kalifornii explozivně narůstal zájem o všechno kolem motokrosu a závodění, což se nestalo nikdy předtím a pravděpodobně už se to nebude opakovat ani v budoucnu.
Pokusím se to nepřehnat se zjednodušením, ale vypadalo to asi tak, že všude byla spousta závodníků různých výkonnostních úrovní, kteří závodili prakticky každý den, včetně nočních závodů. Stejně jako bylo všude plno závodníků, tak i tratě rostly po Kalifornii jako houby po dešti. Každý závodník snil o tom, že se postupně vypracuje na nejvyšší úroveň, což v tu dobu znamenalo cestovat po světě s továrním týmem a účastnit se těch největších závodů. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s velkým množstvím jezdců, kteří se na nejvyšší úroveň vypracovali.
Na začátku sedmdesátých let mělo pérování krátké zdvihy, rozjížďky byly naopak dlouhé a opravdoví tovární jezdci jezdili minimálně čtyři rozjížďky každou neděli. Mechanici v té době museli pracovat bez zázemí v kamionu, bez mobilu, počítače a měli maximálně pár dní volna v roce. Profesionální závodníci a tovární jezdci obvykle objeli 38 nebo ještě více závodních víkendů. Všichni kteří to mysleli se závoděním vážně, tak pilně pracovali, cestovali mezi závody, vyvíjeli nové věci a testovali je. Tempo ve kterém se pracovalo bylo vražedné a prakticky nebylo možné si odpočinout nebo zvolnit, aby vám neujel vlak. Nebylo možné motivovat lidi jen penězi, aby pracovali v takovém nasazení. Nebyla to práce pro každého a ti co zůstali a udávali směr byli ti, kteří byli ochotní skoro nespat, dostatečně nadšení, aby se neptali proč to mají za potřebí a dostatečně chytří a organizovaní, aby věděli proč a co je třeba udělat. Pravdou také je, že většinu lidí nezajímal plat, ale chtěli být součástí motokrosového světa.
V sedmdesátých letech bylo všude neuvěřitelné množství talentovaných jezdců, je proto fér se zeptat co bylo tak zvláštního na Jižní Kalifornii. Jednoduše řečeno, počasí a poloha. Je možné zde závodit na obrovském množství tratí a to po celý rok, což také místní dělají. V centru motokrosu Jižní Kalifornie se nacházel Saddleback Park, který ležel nedaleko světoznámého Carslbadu. Během mých 12ti let, které jsem pracoval jako mechanik v Jižní Kalifornii, bylo možné každý den v Saddlebacku potkat tovární týmy, které testovaly nové díly nebo celé motocykly.
Saddleback byl dlouhou a těžkou tratí, která neodpouštěla žádné chyby. Pokud dokážete odjet dvě 45ti minutové rozjížďky v Saddlebacku, tak to zvládnete kdekoli jinde na světě. Americké centrály všech japonských značek ležely maximálně 45minut jízdy od Saddlebacku a totéž platilo i pro evropské výrobce. V té době neexistoval internet, takže každotýdenní návštěvy v Saddlebacku byly totéž co dnešní blogy. Depo v Saddlebacku bylo místem, kde jste se dozvěděli co se děje nového a zprávy se tu šířily rychlostí blesku. Pokud jste vzali v neděli do Saddlebacku nový motocykl nebo jeho nový díl, mohli jste si být jistí, že ostatní konkurenti budou mít vyrobenou jeho vlastní verzi nejpozději v úterý.
Saddleback byl hlavním bitevním polem ladičů a výrobců doplňků, kteří většinou vystupovali pod různými zkratkami. Výrobci jako FMF, DG, T&M, C&H, R&D, TNT, J&B a mnoho dalších mířilo každý víkend do Saddlebacku ukázat nové produkty jak závodníkům tak i výrobcům motocyklů. Když váš pojízdný obchod vypadal jako jeden z nejlepších tak vám výrobci často darovali motocykly nebo díly pro další vývoj a závodění. Mít dobré vztahy s výrobci mělo pro každého úpravce cenu zlata.
Stejně jako bylo důležité být vidět v Saddlebacku, tak bylo potřeba objíždět spoustu lokálních tratí, kde se pořádaly noční závody během týdne, stejně tak i sobotní závody. Místní jezdci tvrdě pracovali na tom, aby byli nejlepší v jejich místní Pro-třídě. Každý profesionální závodník, kterého jsem v té době potkal byl králem nějaké lokální tratě, předtím než vyrazil závodit do Saddlebacku. Pro mnoho těchto králů byl jejich první profesionální závod v Saddlebacku velmi ponižujícím zážitkem. Startovní pole bylo každý týden plné talentovaných jezdců a nikdo nebral ohled na to, kdo je kde králem.
Další důležitou částí skládačky bylo, že Jižní Kalifornie byla technologickým centrem Spojených Států. 30% hrubého domácího produktu bylo směřováno do množství zbrojařských firem sídlících v Jižní Kalifornii, aby vyvíjely zbraně pro probíhající studenou válku. Jak říkal Ross Liberty (majitel Factory Pipe Products), chlapi co v práci vyvíjí SR-71 Blackbird nebudou ve volném čase plést nebo psát básně. Radši si budou konstruovat vlastní hračky. V té době bylo v motokrosovém depu obrovské množství tatínků a mechaniků, kteří měli pozoruhodné zkušenosti ze zbrojního průmyslu a používali je pro vylepšení strojů svých jezdců.
Pokračování příště...