Classic Steel: 1979 Suzuki RM400N

Tento týden se v našem seriálu podíváme na pravděpodobně nejlepší závodní nářadí, které Suzuki nabízela pro  třídu Twin-Shock. Řeč bude o 1979 Suzuki RM400.

79 RM400 byla proti předchozímu modelu kompletně přepracovaná a byla i výrazně lepší než předchozí model. Prakticky všechny díly byly upraveny, aby se podařilo vylepšit jejich funkci, ať už se jednalo o hodně položené zadní tlumiče, novou palivovou nádrž nebo přepracované bočnice, které novou RM odlišovaly od předchůdců. Dnes je RM400 vyhledávaným strojem na veteránské závodění.

V roce 1979 zbývala už pouze jedna třída, kterou ještě Japonci zcela neovládli. Půllitrová třída byla poslední baštou Evropských značek hlavně proto, že Japonci soustředili svoji pozornost na nižší objemové třídy. V Evropě byla půllitrová třída stále považována za královskou, zato pro Japonce byla nejdůležitější třída ta, ve které se prodalo nejvíce motocyklů, což se o půllitrové třídě říci nedalo. Japonské pětistovky byly v té době vnímány jako levnější varianta ke špičkovým Evropským strojům. Jakkoli Suzuki z konce sedmdesátých let nedokázaly překonat Maico v absolutním výkonu, nejednalo se v žádném případě o špatné motocykly.

Suzuki měla vysoké cíle, ale motor RM400 byl výrazně slabší než Maico. Motor měl objem 417 ccm a všechen výkon byl soustředěn do nízkých otáček, ve vysokých otáčkách působil přidušeně. Převodovka měla velmi přesné řazení rychlostních stupňů, ale byla poněkud křehká. Celkově vzato se jednalo o povedený motor, který byl snadno řiditelný.

79 RM400-N byl zásadně změněný proti předchozímu modelu 78 RM400-C, který nahrazoval. Rám byl kompletně nový, se zkráceným rozvorem a strmějším úhlem hlavy řízení pro snadnější ovladatelnost. Nová byla rovněž hliníková kyvná vidlice, se vpředu umístěnými tlumiči, která umožnila zvýšení zdvihu zadního pérování. Motor byl převrtaný na 417cc za účelem získání stejného průběhu výkonu jako mělo Maico. Stejně jako rám, tak i plasty byly úplně nové,  včetně dlouhých bočnic kryjící boky motocyklu. Jediné co nebylo změněno, byl tvar blatníků, který je přinejlepším divný.

Během let Suzuki udělala řadu kontroverzních rozhodnutí ve vzhledu řady RM. V osmdesátých letech to byl přední blatník připomínající ptakopyska, v devadesátých letech svítivě barevné polepy a potah sedla, kdy hlavně růžová byla zcela nepřehlédnutelná a v sedmdesátých letech to byl kachní blatník. Skoro se zdá, že někdo v Hamamatsu měl zvrhlý smysl pro humor a velmi špatný vkus.

RM400 rozhodně nebyla nejvýkonnějším strojem půllitrové třídy. Motor byl sice hodný a poslušný, s klidným průběhem výkonu ze spodních otáček, ale ve vysokých otáčkách mu docházel dech. Naštěstí jezdci pomáhala dostat ze slabého motoru i poslední koně skvělá pětistupňová převodovka. Průběh výkonu RM byl velmi oblíbený, ale v přímém směru se Suzuki nemohla měřit s Yamahou YZ400. Naštěstí plynulý průběh výkonu není u půllitru špatná věc a mnohdy je lepší, než když se Vám stroj snaží utrhnout ruce.

Přední bubnová brzda měla průměr 130mm a poskytovala na tu dobu velmi dobrou dávkovatelnost a brzdný výkon. Přední vidlice byly velmi měkké, ale pomáhaly klidné jízdě a jisté ovladatelnosti.

Na konci sedmdesátých let se výrobci každý rok předháněli, kdo nabídne delší zdvih pérování. Suzuki rozhodně nebyla pozadu a každý model přinášel větší zdvihy. V roce 79 výrobci pochopili, že pouze zvyšování zdvihu není správným řešením, zaměření pouze na délku zdvihu nikoli na jeho průběh přinášelo problémy s rámy, které nebyly na zvýšené namáhání od prodlužujících se vidlic stavěné. Ovladatelnost motocyklů trpěla tím, že rám se pod velkým zatížením od dlouhých zdvihů kroutil a neposkytoval jezdci dobrou zpětnou vazbu. Typickým příkladem jsou kyvné vidlice, kdy jednoduché konstrukce z tenkých trubek nahradily hliníkové vidlice s mnohem větším průřezem a tuhostí. Dá se říct, že všechny komponenty, počínaje koly a rámem konče, musely být vyztuženy, aby zvládaly zvýšené zatížení.

Zadní kyvná vidlice z hliníkového profilu kombinuje funkčnost a krásu zároveň. Tlumiče Kayaba fungovaly velmi dobře, ale měly sklony k vadnutí během dlouhých rozjížděk.

Pérování měla 79 RM400 jedno z nejlepších jaké se dalo pořídit. Přední vidlice s průměrem trubek 38mm měla nastavitelnou tuhost dofukováním vzduchu a poskytovala o trochu méně než 9 palců zdvihu (230 mm). Vidlice měla měkké  pružiny a pro průměrného jezdce fungovala velmi dobře, ale pro profesionální závodění byla příliš měkká. Zadní odpružení měla na starosti dvojice tlumičů Kayba, které poskytovali zadnímu pérování zdvih téměř 11palců (280 mm). Tlumiče byly na tu dobu velmi pokrokové, protože bylo možné nastavit tlumení, aniž by bylo třeba tlumič rozebrat. Na dnešní poměry je dvojice možných nastavení tlumení zanedbatelná, ale v době kdy konkurence většinou nenabízela žádné nastavení, to byl pokrok.  Stejně jako přední vidlice byly tlumiče poměrně měkké, hlavní výtka směrovala na jejich vadnutí, v průběhu rozjížďky se přehřívaly a po 15 minutách fungovaly podstatně hůře než na začátku. Celkově bylo pérování skvělé pro všechny, kromě profesionálů.

Suzuki byla v sedmdesátých letech továrnou šampionů. Sedm titulů zmíněných v letáku nevystihuje plně převahu, kterou měl Joel Robert a Roger DeCoster na začátku sedmdesátých let. Tou dobou byla Suzuki továrnou, kterou chtěli všichni porazit.

Stejně jako pro skvělé pérování je RM400-N známa vynikající ovladatelností. Na tu dobu silná přední vidlice (38mm) a tuhá zadní kývačka dává motocyklu jistotu jak v zatáčkách, tak i při skocích. Navzdory pocitu při jízdě není RM400 žádné peříčko, váží 240liber (109 kg), motocykl je snadno ovladatelný a hladké plasty společně s nádrží zužující se u napojení na sedlo. umožňují jezdci volný pohyb na motocyklu. Jediným problémem je velmi vysoké sedlo 38 palců (96,5 cm). Dosažení dlouhého zdvihu zadního pérování vyžaduje velmi dlouhé zadní tlumiče, které zvedají výšku sedla. Pokud jste menší než 5´9´ (180 cm) musíto do sedla Suzuki jednoduše vyšplhat.

Pokud se ptáte, jak ošklivé byly blatníky RM400, odpovědí je, že byly tak hrozné, že s nimi Roger DeCoster nechtěl závodit.

Suzuki byla na konci sedmdesátých let lídrem, když vydávala jeden skvělý stroj za druhým. Motocykly jako RM370 a RM400 se staly ikonami této doby. RM 400 navíc prošla další těžkou zkouškou časem, kdy je i po letech oblíbeným závodním strojem na veteránské závodění, kde se cení hlavně dobré pérování a snadná ovladatelnost. Počet Suzuki, které můžeme dodnes na veteránských závodech vidět  jednoznačně dokazuje, o jak skvělý stroj se jednalo. 

Publikováno s laskavým svolením www.pulpmx.com.