Harmonogram závodního dne 2026

Níže přinášíme harmonogram závodního dne na letošní sezónu 2026.

Přejímky

Pátek           18:00 - 20:00

Sobota          7:00  - 8:30

Volné tréninky           /15minut/

8:30   EVO 85+ EVO 125 1986

8:45   CLASSIC 50- CLASSIC 50+

9:00   TWIN 50-  TWIN 50+

9:15    CLASSIC 66- CLASSIC 66+ CLASSIC 125  VINTAGE 68

9:30   EVO 90  EVO 50 +

9:45   EVO 97  EVO 04

Měřené tréninky o postavení na startu  /15 minut/

10:00  EVO 85+  EVO 125 1986

10:15   CLASSIC 50- CLASSIC 50+

10:30  TWIN 50-  TWIN 50+

10:45  CLASSIC 66- CLASSIC 66+ CLASSIC 125 VINTAGE 68

11:00   EVO 90  EVO 50+

11:15    EVO 97  EVO 04

Přestávka 11:30 - 12:30

V pauze rozprava s jezdci

1. rozjížďky

Přestávka 14:20 - 14:50

2. rozjížďky

17:00 Vyhlášení vítězů, protesty, diskuse, zábava, tanec …

Časový harmonogram je závazný, leč orientační, pořadatel si vyhrazuje právo na jeho nečekanou změnu vlivem nečekaných událostí … Proto sledujte dění na trati a nespoléhejte se jen na papír.

Formulář 2026

Prosíme všechny aby na první závod letošní sezóny donesli vyplněný a podepsaný formulář.

FORMULÁŘ ZŘEKNUTÍ SE ODPOVĚDNOSTI 2026

Děkujeme.

První závod 2026

Sníh už definitivně odtekl horskými bystřinami do moří a oceánů, i ten umělý. A tak je nejvyšší čas se setkat na prvním podniku našeho slovutného a věhlasného seriálu Classic Motocross.  Jistě se všichni těšíte pevnému zdraví, zimní přípravě jste věnovali každou volnou chvíli ať v tělocvičně, tak i při jiných aktivitách. A jistě máte i své závodní náčiní v plném lesku. Tak se nám do Březolup přijeďte všichni ukázat, na tradiční závodní trať ve stráni ovocných stromů, navzdory aktuálním cenám paliv, kdy plná nádrž nafty do obytky je projevem relativního bohatství v současné nelehké době. Takže já si na těch 700 km už vyběhávám hypotéku ...   Snad mě jí daji a tak se všichni potkáme už v sobotu 25. dubna.

Radek.

Malá připomínka

Ahoj kamarádi, motokrosaři,

první závody se nám blíží, a tak bychom Vám tímto chtěli připomenout, že stále ještě máte možnost zažádat si o licenci. Návod je uvedený ZDE.

V případě dotazů Vám jsme k dispozici.

Za CM Jirka.

Registrace startovních čísel 2026

Vážení jezdci,

18.1.2026 byla spuštěna registrace startovních čísel na sezónu 2026.

REGISTRAČNÍ FORMULÁŘ

Potvrzení o registraci uvidíte v TABULCE , kde si zároveň ZKONTROLUJTE VOLNÉ STARTOVNÍ ČÍSLO. Čísla budou držena jezdcům z loňské sezóny do 1.3.2026. Pokud se přihlásíte a startovní číslo bude zabrané, bude u vašeho jména červená barva a vy provedete registraci znovu.

Modře jsou značena rezervovaná čísla, červená znamená nutnost registrace jiného čísla a zelená potvrzenou registraci.

Kdybyste měli jakékoliv dotazy nebo problémy s přihlášením, prosím napište mi na email michal@classicmotocross.cz.

Michal Janoušek

Žádost o licenci

Postup vyřízení licence

1. Vyplnit formulář   FORMULÁŘ KE STAŽENÍ
Můžete ho vyplnit v ruce, na počítači nebo telefonu

2. Vybrat typ licence
C - již předvyplněno

3. Absolvovat lékařskou prohlídku
Od 12 let stačí prohlídka od obvodního lékaře. Děti mladší 12 let musí absolvovat prohlídku u sportovního lékaře.
Pokud máte potvrzení jiné federace, stačí přiložit kopii s lékařskou prohlídkou.

4. Podepsat žádost
U žadatelů mladších 18 let jsou povinné ověřené podpisy obou zákonných zástupců. Pokud je rodičovská odpovědnost svěřena jednomu rodiči, postačí jeho ověřený podpis.

5. Jak nám žádost odeslat
a) Elektronicky: nahrajte vyplněnou oskenovanou nebo vyfocenou žádost přes naše webové stránky !! ODKAZ NA ODESLÁNÍ JE ZDE !!

b) Poštou na adresu:

Elena Šeflová
Chýšská 108
439 83 Lubenec

6. Úhrada poplatku
a) Bankovní převod

• Číslo účtu: 2000671655/2010
• IBAN: CZ3220100000002000671655
• SWIFT: FIOBCZPPXXX
• Zpráva pro příjemce: Jméno a příjmení žadatele

b) QR kód – vygeneruje se automaticky při odeslání přes webové stránky nebo Vám přijde v potvrzovacím e-mailu.

7. E-licence
E-licence je elektronická forma licence, která je v elektronickém formátu PDF a plně nahrazuje plastovou kartu.

8. Doručení licence
Pokud je licence podána přes webové stránky, je doručena dvěma způsoby. Do 24 hodin od zaplacení přijde na e-mail E-licence a plastová licence se zasílá Českou poštou na adresu uvedenou v žádosti. V ostatních případech podání žádosti se odesílá pouze plastová licence poštou. Plastové licence rozesíláme jednou za 14 dní.

9. Uznávání licencí ČAM
Licence ČAM je uznávaná na všech motokrosových a endurových závodech v ČR, s výjimkou OPEN MČR AČR seniorů, juniorů a Šumavský amatér cup.

10. Platnost licence
Po dobu jednoho kalendářního roku.

Dotazy a informace k licencím

Elena Šeflová
sefl@amaterskymotosport.cz
+420 774 294 195

Důležité doporučení pro rok 2026

Děti a mladiství do 18 let: v souladu s vyhláškou č. 391/2013 Sb. doporučuje ČAM absolvovat lékařskou prohlídku u tělovýchovného lékaře.

Neuvěřitelná smůla - i takový je motokros

Níže Vám přinášíme daší článek od Petra Čecha:

Ahojte všichni vespolek…….po docela dlouhé době jsem se dostal k tomu něco málo :-) napsat, ať nám to čekání na jaro rychleji uteče.. Když  jsem před nedávnem  revidoval svůj starší článek DVOJKY,  dostal jsem u toho nápad na malé ohlédnutí do minulosti-tentokrát tedy mimo jiné i do vzdálenější historie,  do doby, kdy motory chladil vzduch, přední brzda se ovládala lankem a třeba o speciálních pneumatikách na bláto, písek atd.,nebo nastavitelných tlumičích si tehdejší hrdinové mohli nechat jen zdát. V podstatě…o čem jiném classic motocross obecně je, než ohlídnutím za historií……

Připomeňme si tady spolu 10+1 události, které jsou patřičně zdokumentované o tom, jak krutý umí někdy osud být. Berte to jen, jako malou sondu do minulosti událostí známých závodníků let minulých...je mi jasné, že každý z vás možná  ví o dalších X jiných příhodách, či událostech, o kterých se tady já nezmíním, níže uvedené bude jen připomenutí náhodně vybraných situací, abychom si všichni připomněli, že ne vždy se daří, zkrátka, štěstěna umí být někdy hodně  vrtkavá.

Zastavení první:  Zapalovací svíčka Akeho Jonssona

Do posledního závodu mistrovství světa královské třídy 500cc v roce 1971 ve St.Anthonis v Holandsku přijeli The man,tedy Roger DeCoster a Ake Jonsson rozhodnutí se utkat o titul mistra světa. Ake Jonsson vyhrál předposlední závod ,Lucemburskou GP a měl na Rogera JEDNOBODOVÝ náskok. Bohužel se v první jízdě Akemu vyšroubovala na jeho Maicu svíčka, musel zastavit a rukou ji zpět našroubovat. Stihl dojet ještě na 10. místě a druhou jízdu s přehledem vyhrál. Bohužel výpadek v první jízdě znamenal,  že královskou korunu v kategorii 500cc za rok 1971 vyhrál DeCoster.  Ake Jonsson bohužel ale nikdy světovou korunu šampióna nezískal.

Zastavení druhé: Oční smůla Tonyho DiStefana

Trojnásobný AMA 250cc šampion Tony DiStefano utrpěl zranění kolene na Houston Supercross 1978. Díky tomuto zranění a výpadku po něm nezískal smlouvu u tovární Suzuki pro rok 1979. Po krátké epizodě u teamu Can-am přešel na začátku roku 1979 na Husqvarnu a měl skvělý první závod superkrosové série 1979 v Anaheimu. Bohužel týden po tohle závodě Tony pracoval na motocyklu ve své dílně, kdy mu sjel při práci na něm šroubovák a vážně si jím poškodil zrak. Tony absolvoval několik operací očí, ale už neviděl tak dobře, jak před úrazem. V roce 1981 se vrátil k závodům, jako soukromý jezdec, podařilo se mu umístit v celkovém pořadí v TOP10, ale přetrvávající potíže s viděním ho donutili ukončit kariéru. Následovalo několik dalších operací očí, které stav stabilizovaly. Tony založil velmi úspěšnou a populární motokrosovou školu. Kdo by si myslel, že to je konec příběhu, ten se plete. Bohužel při jedné tréninkové jízdě najel na kraji trati na kořen stromu, následovala havárie, po které zůstal Tony ochrnutý od pasu dolů. Úžasné je, že rok po tohle úrazu se Tony vrátil a trénoval dál své svěřence ze sedla ATV.

Zastavení třetí: Bob Hannah a vodní lyžování

Bob Hannah je americká motokrosová  ikona, která kdysi začínala na motocyklu ČZ. Dominoval v 70tých letech. Ve třídě 125cc získal titul v roce 1976, na 250cc v letech 78,79 motokros a 77,79 Superkros  a ve třídě 500cc v roce 1978. Týden poté , co získal titul ve třídě 500cc tehdejší série Trans-Ama , si při vodním lyžování těžce zlomil pravou nohu na 12ti místech. V té době byl Bob Hurikán Hannah nejlepším motokrosařem na světě. Ironií osudu bylo, že motorový člun řídil jeho kamarád a velký soupeř z motokrosu, další legenda amerických tratí Marty Tripes. Tohle zranění Boba na rok vyřadilo se závodění. Během uzdravování se mu nakazila noha infekcí a musel podstoupit složitou operaci. K závodění se vrátil v roce 1980, nadále dokazoval svou rychlost a vyjímečnost, ale už nikdy nezískal titul. Je zajímavé, že se závoděním té nejvyšší úrovně se rozloučil na US GP 250cc v roce 1989!

Zastavení čtvrté: Donnie Hansen byl na vrcholu a…?

 Sezóna roku 1982 byla pro Donnieho Hansena perfektní  i katastrofální zároveň. Perfektní vzhledem k tomu, že teprve v roce 1980 podepsal svoji první profesionální smlouvu, tak už v tomhle roce/1982/,jako tovární jezdec Hondy získal jak  titul AMA Supercross, tak i AMA motocross  v kategorii 250cc. Na základě těchto výsledků byl Donnie vybrán do národního teamu pro Motocross des Nations /MXDN/ ,které se mělo jet v NSR. Jako přípravu na tento závod v Evropě americký team pro Donnieho naplánoval start na poslední GP 250cc  toho roku , která se jela týden před konáním MXDN a to ve Švédsku. Donnie Velkou cenu Švédska třídy 250cc v pohodě vyhrál a s týmem se přesunuli do Německa. Tam, na tréninkové trati tenkrát špičkového německého jezdce Rolfa Dieffenbacha bohužel při pádu utrpěl těžké zranění hlavy. Je nutné zmínit, že tenkrát se hodně závodilo ještě s otevřenou helmou, kterou požíval i Donnie a je skutečností, že kdyby měl Donnie hlavu lépe chráněnou jiným typem helmy/integrálního typu/ vše by asi dopadlo jinak. Bohužel z tohoto zranění hlavy se Donnie už nikdy nezotavil natolik, aby mohl pokračovat dál v kariéře na té nejvyšší úrovni. Donnie si vše vynahradil, jako velmi úspěšný trenér, založil známou motokrosovou školu a hlavně jako otec známého profesionálního špičkového jezdce doby nedávno minulé Joshe Hansena.

Zastavení páté: André Vromans a jeho osudová chyba

V roce 1982 byl  velmi talentovaný mladý belgický závodník André Vromans týmovým kolegou Brada Lackeyeho v týmu Suzuki GP v královské třídě 500cc. Před závěrečným závodem roku 1982, který se konal v Lucemburském Ettelbrucku oba jezdce dělilo na prvním a druhém místě celkového pořadí jen 6 bodů. Když byla odstartována první jízda, tak celé pole závodních jezdců po startovní rovince a výjezdu do kopce vedl právě perfektně startující André. BOHUŽEL….pořadatelé po tréninkových jízdách změnili směr zatáčení po startu a výjezdu do kopce. Při  trénincích se kvůli podmínkám na trati zatáčelo doleva, ale pro první  jízdu už byli podmínky lepší , tak pořadatelé vrátili původní podobu trati a zatáčelo se doprava. Jak jste si už jistě domysleli, André, jako vedoucí jezdec zatočil, jak byl zvyklý, doleva…..ostatní doprava. Byla to největší chyba mého života, řekl později Vromans….. titul mistra světa získal, jako vůbec první Američan v historii, Brad Lackey.  André Vromansovi se už nikdy v kariéře taková příležitost na zisk titul mistra světa nenaskytla.

Zastavení šesté: poslední rodeo whip Dannyho“Magoo“ Chandlera

Donny „Magoo“ Chandler byl jednou z nejdivočejších hvězd motokrosové historie. Co všechno tenhle týpek dokázal za svou krátkou motokrosovou kariéru je neskutečné. Do historie se zapsal například tím, že v roce 1982 vyhrál tenkrát vrcholově prestižní závod ABC-TV Superbikers 1982/dnešní supermoto/,US GP 1982 500cc v ikonickém Carlsbadu i poté, co ho bodla včela, ačkoli byl na tohle silně alergický, byl nominován za tým USA do poháru národů 250cc,který se jel ve Švýcarském Wohlenu a na MXDN 1982 v Německém Gaildorfu, kdy na těchto prestižních akcích vyhrál všechny čtyři jízdy, ve kterých startoval. Tím se stal jediným v historii, kterému se tohle v jednom roce podařilo. V dalších pár letech Danny i díky své divoké povaze zažíval turbulentní skoky v kariéře, až přišel rok 1985 a s ním start v prestižním Pařížském superkrosu v Bercy. Tady se mu ale navždy změnil život. Při cílovém skoku, kdy jel na prvním místě , chtěl divákům předvést svůj patentovaný skok „Rodeo Whip“,Danny špatně odhadl vzdálenost, havaroval a po tomhle pádu ochrnul. Danny po tomhle bezprecedentním úrazu dále působil, jako propagátor závodů na horských kolech, motokrosový trenér, motivační a bezpečnostní řečník a koordinátor DARE. Miloval myšlenku pomáhat lidem méně šťastným, než byl on sám/je faktem, že v té době bylo jen málo lidí více nešťastných, než byl Danny/.A dále také provozováním organizace Riders Helping People/IRHP/.V roce 1999 byl Danny“Maggo“ Chandler uveden do síně slávy AMA. Danny zemřel 4.května 2010 na následky nemocí spojených z jeho paralýzou.

Zastavení sedmé: Mike Craig a hotelový incident

 Těsně před začátkem sezóny 1994 se vyvázal ze své stávající smlouvy největší hvězda Yamahy a jednička teamu Damon Bradshaw. Yamaha byla šokována,  ale  podepsala smlouvu s Mikem Craigem, který nahradil Damona. Mike měl solidní výsledky, ale Yamaha s ním nebyla úplně spokojená. Vrcholem sezóny bylo, když vyhrál prestižní Tampa supercross 1994, ale o dva týdny později zakopl ve svém hotelovém pokoji o boty a zranil si koleno. Yamaha nevěřila, že se Mike zranil a před koncem sezóny 1994 ho z teamu vyhodili. Mika nahradil v teamu Johny Dowd. Mike je otcem současné US hvězdy Christiana Craiga a dědečkem možné budoucí hvězdy Jaggera Craiga. Bohužel se Mike po skončení své kariéry zapletl s drogami , jeho syn Christian/tovarní jezdec Yamahy a Husqvarny/ s ním dlouho nekomunikoval, ale vše se v dobré obrátilo, Mike je dávno „čistý“, účastní se různých Evo vintage akcí, a se svým synem i vnukem k sobě zase nalezli cestu.

Zastavení osmé:  Ricky Johnson a osudový skok Dannyho Storbecka

Ricky Johnson měl úžasnou kariéru, byl jednou z největších hvězd světového motokrosu/superkrosu  v době, kdy jezdci USA ve světě absolutně dominovali. Ricky měl vše, co má motokrosová hvězda mít. Byl pohledný, komunikativní, sympatický, inteligentní a na motocyklu geniální. Tohle všechno skončilo v okamžiku, když ho jedna bláznivá nehoda odstavila na vedlejší kolej. V roce 1989 vyhrál pět superkrosů, ale při tréninku na Gainesville 250 National mu po skoku na pravém zápěstí přistál Danny Storbeck. Ricky utrpěl devastující zranění pravého zápěstí. Z toho úrazu se zotavil a stále závodil. Ačkoli už nikdy nevyhrál žádný supercross , zvládl ještě vyhrát titul v AMA motocross 250cc a AMA motocross 500cc v roce 1990. Ricky navštívil každého doktora v USA, který by mu mohl s přetrvávajícími potížemi jeho zápěstí pomoct, ale jeho zápěstí se už nikdy nezlepšilo. Ricky ještě v sezóně 1991 odjel prvních pět závodů, ale po závodě v San Diegu 1991 ukončil svou hvězdnou kariéru. Ricky  Johnson byl v roce 1999 uveden do AMA síně slávy a v roce 2012 do síně slávy amerického motoristického sportu.

Zastavení deváté: Mickael Pichon a důvod konce v USA

Mickael Pichon se zapsal do historie, jako jeden z nejvíce talentovaných jezdců s brutálně hladkým stylem..prostě klasický Francouz-J. Je známo, že po slibném začátku v mistroství světa třídy 125cc dostal nabídku od Mitche Paytona zavodit v USA…..V roce 1999 byl členem továrního teamu Honda factory USA a v tomto roce se stal incident, který stál za návratem Mickaela zpět do Evropy. Na parkovišti při AMA National ve Mt. Morris měl otec Mickaela strkanici s činovníkem trati údajně za to, že parkoval na nevhodném místě. Prostě a jednoduše činovník dostal od taty Mickaela po hubě. Za tento incident dostal Mickael pokutu od AMA 3000 dolarů a byl vyhozen s teamu Honda. Mickael později tvrdil, že incident vyprovokoval pořadatel/vědělo se, že tento konkrétní člověk byl zaplacený Hondou/. AMA a Honda tvrdili, že za vše mohl Pichon starší. Pravdou je, že Mickael už dříve ohlásil, že v teamu Honda po sezóně skončí a bylo veřejným tajemstvím, že v tomto teamu není dobrá atmosféra a necítí se v něm dobře/z podobných důvodů skončili u Hondy i absolutní legendy McGrath a Carmicael/. Kdo se v tomto případě smál naposledy? The Man/Roger Decoster/ domluvil Mickaelovi angažmá u svého dlouholetého přítele Sylvaina Geboerse v Suzuki factory GP teamu a jak to dopadlo, všichni víme. Totální dominancí a zisku dvou titulů mistra světa v letech 2001 a 2002.

Zastavení desáte: Jeff „Jefro“ Emig a konec kariéry

Do roku 1999  si žil Jeff Emig svůj sen. Jezdil za tovární teamy, vyhrával tituly a vydělával spoustu peněz. Jefro byl také m.j. odvěkým rivalem Jeremyho McGratha. 22.srpna 1999 byl u jezera Havas zatčen za držení mariuhany. To byl konec jeho dnů, jako továrního jezdce. Kawasaki s ním rozvázala smlouvu. Později se Jeff přiznal k držení drogového příslušenství/věci pro přípravu mariuhany/  a obvinění z držení mariuhany byla stažena. Za tohle si Emig vysloužil respekt svého okolí a závodníků, protože převzal plnou odpovědnost za své činy a vinil pouze sebe. Jeff se vrátil, jako soukromý jezdec podporován svými sponzory na Yamaze YZ 250. Své poslední velké vítězství získal pár týdnů  poté, co ho Kawasaki vyhodila, na supercoss v Las Vegas. 30.prosince 1999 na trati svého kolegy s teamu, souseda a kamaráda Stéphana Roncady v Kalifornii Jefro nedoskočil troják a zlomil si obě ruky v předloktí nad zápěstím. Z tohoto úrazu se Jeff ještě zotavil, ale definitní konec jeho kariéry nastal 4.května 2000, kdy při přípravě na venkovní motokrosovou sérii  na trati v Glen Helen se mu zaseklo šoupátko, přišel brutální pád, při kterém si zlomil na dvakrát nohu a rozdrtil obratle. To byl definitivní konec . Po zranění se Jeff soustředil na vedení svého soukromého teamu Edge sport a také se prosadil , jako vynikající televizní komentátor. Pokud by jste se ho chtěli někdy zeptat, jak to bylo s tou marihuanou, nebo, jak je možné, že se mu v Glen Helen zasekl plyn, můžete ho potkat na četných Evo vintage akcích pořádaných po Evropě, například ve Farleight Castle,nebo v Maggioře. V roce 2004 byl uveden do síně slávy AMA a od roku 2016 se stal ambasadorem značky Husqvarna v USA.Na závěr bych uvedl, že Emigovy startovní schopnosti byly legendární, jeho ovládání spojky a nebojácnost v první zatáčce mu pomohly vyhrát mnoho závodů. Byl proslulý tím, že se s ním těžko závodilo  i proto, že měl svůj charakteristický agresivní styl s lokty vysoko vystrčenými do stran.

Epilog na závěr: Připomenu tady ještě jeden závodnický osud hodný za připomenutí. Kromě toho, že jsme , jako národ měli i v těžké době totality špičkové závodníky, dokonce nejlepší na světě……..Jaroslav Falta bude pro mne navždy v mém srdci  mistr světa ve třídě 250cc za rok 1974-věřím,že pro Vás také………, nebylo to až tak nepochopitelné vzhledem k tomu, že jsme kdysi i díky naší průmyslové a strojírenské historii vyráběli ty nejlepší terénní motocykly na světě. Jako země jsme byli jedni z průkopníků motokrosu vůbec a terénní závody se u nás v jednu dobu jezdili snad v každé vsi stejně, jako se všude hrál fotbal. Ale v zaostalém a zemědělsky orientovaném Bulharsku v 70sátých letech, v době studené války a totality vyrůstal jeden klenot a mimořádný talent...Dimitar Rangelov. Dimitar to dotáhl až do  špičky mistrovství světa třídy 250cc a v roce 1980, jako jezdec s tovární podporou švédské Husqvarny vedl celý šampionát, kdy o titul bojoval s mladým Georgesem Jobém a Kees Van der Venem. Bohužel před GP Holandska na tréninku přišel velký pád, následkem toho úraz hlavy a těžký otřes mozku. Zbytek sezóny už Rangelov nedokončil a i tak Dimitar  skončil celkově v mistroství světa třetí. V dalších letech ještě Dimitar závodil, vidět jste ho mohli i při závodech Míru a přátelství u nás, nebo na mistrovství světa 250cc  v roce 1986  ve Sverepci.

Já ale osobně za největší sportovní tragédii v historii motokrosu vzhledem k okolnostem považuji událost, která se stala na posledním závodě třídy 125cc v roce 1985  Corradu Maddimu a také je dostatečně známé neštěstí, které postihlo při oslavě mistrovského titulu prvnímu Francouzkému mistru světa Jackymu Vimodovi, ale o těch si můžete přečíst v mém starším příspěvku nazvaným DVOJKY.

 Pokud jste dočetli až sem, velmi si toho vážím, já s tímto dám  zase na chvíli „pokoj“, protože najít čas a energii na tuhle tvorbu není úplně jednoduché :-)

Všechny vás zdravím,

Petr Čech.

Kartičky, co prokazují způsobilost občana zúčastnit se terénního motocyklového sportu ...

Jak jsme již v předešlém sdělení avizovali, náš spolek půjde nějakou dobu zřejmě společnou cestou s organizací ČAM. Tato bude manažérovat a organizovat tvorbu kartiček, jenž prokazují způsobilost občana zúčastnit se terénního motocyklového sportu a bude poskytovatelem pojištění pro závody.  Na základě žádosti na našich stránkách, která bude vyplněna občanem a potvrzena lékařem. Což je asi to nejstěžejní na celé věci. Každý, kdo takovou či jinou kartičku bude vlastnit, prokazuje tím, že byl u lékaře, který mu takovou činnost nezakázal. Taková kartička u "nás" tedy ve spolupráci s ČAM a Classic Motocross bude stát 900 Kč.  Zisk z těchto vydaných kartiček pro naše příznivce bude použit k úhradě pojištění odpovědnosti pořadatele ve smyslu zákona 30/2024, dokud tento nebude změněn, nebo zrušen (ano, je to to nesmyslné výpalné pro pořadatele jakýchkoli motoristických podniků a akcí)... Majitel takové kartičky bude mít bonus ve formě nezvýšeného startovného, tedy 1000,- Kč pro jednu kategorii. Pokud se na přejímku dostaví občan s kartičkou bez loga Classic Motocross, ale s jakoukoli jinou,  bude platit startovné ve výši 1200,- Kč  aby se rovněž podílel na platbě výše zmíněného pojistného.  

Pro jezdce, kteří se nebudou chtít podílet na tomto procesu bude existovat možnost jednorázového povolení ke startu v našem seriálu. Tedy kdo se bude chtít zúčastnit 1 nebo 2 našich podniků, tomu, ač neradi, umožníme start za 300 Kč na jednotlivý podnik, ovšem po předložení platného (max měsíce starého) lékařského potvrzení, že je schopen se na takové taškařici podílet. 

Protože bohužel jsme zažili velmi smutné chvíle v minulé sezoně, je nezbytné k takovým krokům přistoupit. 

Nedílnou součástí bude i vyplněný formulář o zřeknutí se zodpovědnosti za své skutky v případě čehokoli, který bude na webu ke stažení v dohledné době. 

Tak teď si zaregistrujte číslo, skočte si k doktorovi s láhví myslivce aby Vás moc nevyšetřoval a šup do dílny, jaro je tu co nevidět ... 

Radek Novák 

2025 s výhledem na 26? Aneb jak bylo a jak bude?

Odcházející rok člověka svými dlouhými večery obvykle provokuje k zamyšlení a ohlédnutí se přes rameno. Vzpomínám si na prožité euforie z Březolup, Trutnova, Benátek, prostě všude tam, kde se vše vydařilo, jako by to bylo samozřejmé, nicméně pro mě osobně byla ta letošní sezona trošku trpká... Ještě dlouho ve mě bude ten šok, který jsme prožili ve Žlutavách. Možná na furt. A možná to tak má být. A nemalou měrou se na té trpkosti podílel i "pořadatel" evropského poháru, kdy jsme se místo uznání a pochvaly za práci na bezchybném a famózním závodu ve Stříbře dočkali titulu "schwein-hund" či jak se to píše...  Moc díky všem, co jste se na letošní sezoně podíleli ať už pracovně, či jako jezdci, mechanici, okrasný doprovod, či jen obyčejní čumilové. A moc děkujeme i restauraci Bartoni v Kočí, kde nás vzali pod svá křídla při letošním vyhlášení. 

Pevný časový rozvrh každého našeho setkání pro rok 2026, který Péťa Čech velmi pilně vypracoval, je zde:   

HARMONOGRAM 2026

CAGIVA a Husqvarna 125cc modelový rok 1987 a 1988
Cagiva a Husqvarna 250cc do modelového roku 1988
HONDA  250cc a 500cc do modelového roku 1986
SUZUKI RM 125 modelový rok 1987
SUZUKI RM 250 do modelového roku 1986
YAMAHA YZ 125  modelový rok 1987
YZ 250 do modelového roku 1987
YAMAHA YZ 490 do modelového roku 1990 

Také bylo dohodnuto, že na celkovém vyhlášení po sezóně budeme vyhlašovat nejlepšího jezdce nad 60 let v kategoriích TWIN 50+,EVO 85+,EVO 50+  a nejlepšího jezdce na motocyklu 125cc kategorií EVO.

Nicméně protože nás doba a zvyšující se náročnost nutí k větší obezřetnosti, bude zde na stránkách co nevidět nový formulář pro vyplnění formálního přihlášení a zřeknutí se odpovědnosti, na kterém v současnosti pracuje pověřená právní kancelář. No a poslední a bohužel nejklíčovější novinkou je, že budeme nuceni zavést a kontrolovat zdravotní stav účastníků formou "závodních licencí". Aktuálně můžeme prozradit, že intenzivně jednáme s poskytovatelem té služby, společností ČAM, tedy s panem Šeflem. O finální podobě našeho jednání Vás zde budeme včas informovat. 

Startovní číslo 2, aneb nezapomenutelné DVOJKY

Další sezóna classic motocrosu je za námi, nastalo nám „okurkové“ období….do jara daleko, tak si pojďme dlouho chvíli zpříjemnit malým ohlédnutím za bohatou motokrosovou historií…..

…. nevím ,jak u vás , ale u nás venku je hnusně, že by ani psa na trať nevyhnal…..motorek mám už plnou hlavu, tak jsem dostal takový nápad… zavzpomínejme spolu na jezdce, kteří se nesmazatelně zapsali do výsledkových listin závodů Mistroství světa v letech 1980 až 2003 . Domnívám se, že v těchto letech zažíval světový motokros svůj absolutní vrchol….aby to bylo ale trochu jiné, věnujme se jezdcům , kteří sice byli světovou absolutní špičkou, ale protentokrát vynechám všechny ty legendární mistry světa a něco málo tady napíšu o jezdcích , kteří se proslavili, jako slavné dvojky a vozili na svých „number plate“ startovní číslo 2.

Proč? Protože když někdo skončil druhý, tak většinou celý rok bojoval o titul a když někdo skončil druhý vícekrát, tak je to skoro takový malý mistr světa :). Tyto jezdce bych rozdělil do třech kategorií.

Do první kategorie bych zařadil čtyři legendy. 4ři proto, že tihle jezdci skončili ČTYŘIKRÁT DRUZÍ!! Tzn., že všichni tihle jezdci byly tzv. dlouhověcí-dokázali se velmi dlouho udržet ve špičce a v mnoha případech je o titul připravila jen nehorázná smůla a i když platí pořekadlo ve smyslu, že historie se neptá, jak to probíhalo, ale jak to dopadlo, tak někdy není na škodu si určité okolnosti připomenout.

Jako prvního nemohu uvést nikoho jiného, než finskou legendu, sympatického seveřana, Pekku Vehkonena. Jediný Pekka Vehkonen totiž skončil v letech 1987 až 1990  4krát po sobě v MS pokaždé druhý!!!To se nikdy nikomu jinému nepodařilo. Pekka už měl titul ze 125tek na Cagivě z roku 1985. Cagiva ale toužila po titulu i ve třídě 250cc a v roce 1987 nasadila s plnou polní silný tovární tým do 250cc , kam právě ze 125tek Pekka přešel. Už v prvním roce Pekka jen s přispěním velké smůly titul nezískal. Sám velký Eric Geboers, který ten titul v roce 1987 na Hondě získal, v jednom rozhovoru uvedl, že Honda i on sám zisk titulu ve 250cc ze začátku podcenili a kdyby v průběhu roku Pekka několikrát nevypadl na banální technickou závadu, titul by měl Vehkonen na Cagivě a ne Geboers na Hondě. To hned v dalším roce celý rok bojoval Pekka o titul s nově příchozím do třidy 250cc Johnem Van den Berkem, který jel v roce 1988 asi ve své životní formě a titul ukořistil právě Johny. Paradoxem je , že v dalších dvou letech už Van den Berk skončil vždy za Pekkou.

Druhou legendou není nikdo jiný, než nestárnoucí a pořád na vysoké úrovni jezdící Brit Kurt Nicoll. Tento neuvěřitelně dlouhověký jezdec skončil poprvé druhý v královské třídě 500cc už v roce 1987 a druhé místo obhajoval s přestávkami pro zranění až do roku 1992..potom přešel do třídy 250cc a i tak se až do roku cca 1998  pořád držel ve světové špičce. Minimálně ve dvou případech měl našlápnuto na titul, ale bohužel vždy mu vystavilo stopku nepříjemné zranění, když vedl celý šampionát.

Třetí legendou není nikdo jiný, než velký sympaťák, který měl bohužel tu smůlu, že byl vrstevníkem „nějakého“ Stefana Evertse. Tím borcem, který se proslavil hlavně na Suzuki Johnson/později Winfield/ se startovní číslem 2, je Belgičan Marnicq Bervoets. Tohoto jezdce jsem měl velmi rád, nezapomenutelný byl pro mne rok 1996 a 1997, kdy celou sezónu sváděl boj o titul se Stefanem. V těchto letech jezdila vůbec velmi silná generace jezdců v čele s Evertsem,Bervoetsem,Bierem,Demariou,Vohlandem,Bolleyem,Albertynem,Bartolinim,Tragterem atd….Z výsledků ze Světa motorů si pamatuji, že Marnicq už na konci 80tých let, jako mladíček porážel v závodech mistrovství světa našeho Petra Kováře ve 125cc, tak poslední druhé místo/sice už na 4T, ale promineme mu to, že jo?/, si zapsal v roce 2000..neskutečné!

Čtvrtý do party není nikdy jiný, než kdysi historicky nejmladší mistr světa/v 16letech/ , holandský kudrnáč  Dave Strijbos. Dave byl poprvé druhý za Pekkou Vehkonenem v roce 1985 a své poslední celkové druhé místo získal  v roce 1992. Tento jezdce patřil do kategorie jezdců pro malé obsahy, na větších objemech mu to nikdy moc nešlo/podobně,jako Chicco Chiodimu/.

Do druhé kategorie bych zařadil jezdce, kteří jsou nesmazatelně spjatí se startovním číslem 2.

Jako prvního bych uvedl Jackyho Vimonda, růžového pantera, který v letech 1984 a 1985 shodně skončil vždy o pár bodů za mým dětským idolem, rakouským pekařem z Udemsu, Heinzem Kinigadnerem. Snad každý si vybaví červeno-bílou Yamahu se startovním číslem 2 a na ní borce v legendárním růžovém oblečení JT Racing. Možná, že kdyby se při oslavách prvního titulu v motokrosu pro Francii na konci roku 1986 nestala Vimondovi ta nešťastná událost….kdy při okázalé oslavě v Moulin Rouge spouštěli za zvuků slavnostní hudby Vimonda na vítězném motocyklu zaháknutého na provazech za řídítka a zadní část moto, se z jedné strany řídítka provaz vysmekl a Jackly spadl z velké výšky na tvrdou podlahu, kdy bohužel při tomhle pádu utrpěl těžký úraz páteře…..mohl těch dvojek přidat ještě více, ale to už nezjistíme. S dvojkou také jezdil americký sympaťák Bobby Moore, jak ve tříde 125cc ,tak i ve 250cc, dále další –nedávno zesnulý - US boys Mike „Gunner“ Healey/, který o titul bojoval v roce 1991 ve třídě 250cc až do poslední jízdy v Japonsku s dalším US maníkem Trampasem Parkerem, který nakonec titul doslova o pár bodů vybojoval pro sebe i za pomoci Hondou dosazeného speciálně pro tento závod dalšího američana Jeffa Stantona/. Když se tedy podíváme za oceán do USA, kde vlastně tahle tradice number plate vznikla, tak z 2kou jezdící by např. Mark Barnett na Suzuki, potom Jeff Emig na KX 250 a asi nejznámější „majitel“  čísla 2,není nikdo jiný, než King of Supercross, Jeremy Mcgrath.

Dále tu jsou jezdci, jako byli Andre Malherbe, Eric Geboers, Georges Jobe, Stefan Everts a ještě Joel Smets, kteří byli za svou kariéru několikrát druzí, ale Ti dohromady získali tolik titulů mistrů světa, že nějaké dvojky v jejich případě nejsou vůbec zajímavé :)

No a poslední kategorií je Michele Rinaldi. Vysvětlím, proč.

Michele Rinaldi byl za svou kariéru třikrát druhý…na žluté RM s číslem 2 se stal pro mne nezapomenutelným…..ALE, psal se rok 1984 a probíhaly tréninky na poslední velkou cenu ve třídě 125cc toho roku, která se jela v Lucembursku v Ettelbucku. A tehdy se v tréninku odehrála snad jedna s největších sportovních tragédií motokrosové historie. Do Lucemburska přijel, jako leader MS 125 1984 s jasně pohodlným náskokem 30 bodů právě na  Rinaldiho také Ital , navíc startujícím na Italském motocyklu  Cagiva, Corrado Maddi/získání titulu by pro Corrada i pro Cagivu bylo první pro oba, v případě Cagivy by to byl HISTORICKY první titul v MS 125 pro evropskou značku vůbec/. Na trati si zrovna  zkoušel ostrý start další!!! Ital Michele Fantom, zvaný Fantomas, bohužel  vůbec nedával pozor na provoz na trati a narazil přímo do nic netušícího Corrada Maddiho, který projížděl do dalšího tréninkového kola. Následoval střet těchto dvou jezdců, při kterém utpěl Corrado Maddi zlomeninu nohy a bohužel už dále nemohl pokračovat. V závodě pak Michele Rinaldi zlikvidoval pohodlný náskok  Maddiho 30ti bodů a v podstatě nečekaně tak získal titul mistra světa . Tímto jsem chtěl naznačit, že nebýt téhle sportovní tragedie, byl by Rinaldi pátým, kdo by měl na svém kontě 4 druhá místa…..nicméně ČTYŘI druhá místa mají jen 4 jezdci a tomu pátému nakonec dílem řízení osudu připadl titul..

Tak, to by asi tak  bylo pro tuhle chvíli vše a třeba zase někdy příště tady o něčem jiném.

Petr Čech