Velký test motokrosových 250

3.2.2018 12:16 | Michal Janoušek

S novým rokem 2018 přichází do našich závodů také nová třída a to PRE ´85, tedy motorky do roku 1985. Využili jsme s laskavým svolením článek z webu PulpMX.com, abychom vám právě tyto motorky představili. Možná si někdo z vás najde svého favorita a na jaře se postaví na start v této kategorii.

 

Počátek osmdesátých let se vyznačoval velkým nadšením pro motokros. Vývoj motorek šel rychle dopředu a každý rok byly modely kompletně přepracovány. To se vůbec nedá srovnávat s dnešními modely, kdy se po několik let téměř nic nemění. V osmdesátých letech bylo standardem vyvíjet a modernizovat. Během tří let, což je poměrně krátká doba, se stroje razantně změnily. Vzduchem chlazený motor byl nahrazen vodou chlazeným, zadní dva tlumiče byly nahrazeny jedním centrálním a bubnové brzdy vystřídaly kotoučové. Takto vznikla superkrosová zbraň.

 

Samozřejmě, že tento rychlý vývoj měl i svoji stinnou stránku. Museli jste jít s dobou, protože třeba s dva roky starou motorkou byste neměli šanci. Motory, pérování a celkový design šel dopředu rychlostí světla, a to způsobovalo problémy malým výrobcům. Značky jako Can-Am, M-star (Maico) a Husqvarna se pokoušely udržet tempo, ale v roce 1984 bylo jasné, že se jim to nepodaří. Japonské značky se ujaly vedení a začaly dominovat motokrosovému světu.

 

Níže jsou uvedeny výsledky testování periodik Motocross Action, Dirt Bike, Dirt Rider a MOTOcross Magazine. V té době se jednalo o přední časopisy pro motokrosové nadšence a předkládají dobré názory a recenze.

 

Nyní se pojďme podívat na třídu dvěstěpadesátek v roce 1984!

Je docela zajímavé, že ze všech čtyř testů pouze časpis Dirt Bike testoval i jiné značky kromě „velké čtyřky“. MXA, Dirt Rider a MOTOcross Magazine testovaly Suzuki, Yamahu, Kawasaki a Hondu a za evropskými značkami udělaly dlouhou tlustou čáru. Dirt Bike přidal do svého testu KTM, Husqvarnu a M-Star.

 

 

Nikdo nebyl dokonalý, ale časopis Motocross Action i tak dospěl k závěru, že jeden stroj stojí nad ostatními.

Zatímco přední strany časopisů byly plné testů dvěstěpadesátek, vsadím se, že většinu teenagerů zajímaly hostesky na straně 74.

Časopis Dirt Rider byl v roce 1984 poměrně nový a jejich test dvěstěpadesátek ukazoval, že mají stále na čem pracovat. Byl ze všech čtyř zdaleka nejstručnější, bez větších detailů. Žádné obrázky, praktický žádné informace. Tomuto testu se dostalo velkému výsměchu od čtrnáctiletého Blaze.

Honda CR250R 1984 – výsledky testu:

MXA:                   1.

Dirt Bike:            3.

MOTOcross:        1.

Dirt Rider:          2.

Pro rok 1984 Honda odepsala svůj vítězný model z roku 1983 a vytvořila prakticky úplně nový stroj. Model ´84 byl jako první model Hondy, osazen výfukovou přívěrou (systém zvaný ATAC neboli Automatic Torque Amplification Chamber – komora pro automatické zesílení točivého momentu) a přední kotoučovou brzdou. Svým vzhledem napodobil tovární model RC a celkově se model ´84 stal nejuhlazenějším ve své třídě.

Na trati motor modelu CR vynikal velkým výkonem v širokém rozsahu otáček, který zastiňoval ostatní konkurenci. Byl to nejrychlejší stroj ve své třídě a žádný z jiných modelů na něj neměl. Bohužel pérování Hondy nebylo tak skvělé jako motor, a to se také podepsalo na výsledku testování, kdy s ohledem na ostatní bylo pérování téměř nejhorší. Ovladatelnost byla vcelku dobrá, ostrá do zatáček, ale se záludným kmitáním řídítek při dobržďování.

Spolehlivost nebyla silnou stránkou Hondy v roce 1984, mezi nejčastější problémy patřily praskající písty (časopis MXA doporučoval kupovat písty v balení po šesti),  zadřená ložiska na klice a praskající ráfky. V souhrnu, Honda byla pekelně rychlá motorka, smyslně vypadající, ale s mizerným pérováním (něco jako „zastav mě, pokud jsi o mě už slyšel“). Časopisy MXA a MOTOcross  označili Hondu jako nejlepší Dirt Bike a Dirt Rider měly opačný názor kvůli nefungujícímu pérovaní a drahým opravám.

Suzuki RM250 1984 – výsledky testu:

MXA:                   3.

Dirt Bike:            1.

MOTOcross:        2.

Dirt Rider:          3.

Další kompletně novou motorkou pro rok 84 byla RM250 od Suzuki, která přijala vzhled továrního modelu RH z předchozí sezóny. V novém kabátě s modrými doplňky vypadala velice elegantně. Nový model přišel s kompletně přepracovaným podvozkem, s druhou generací systému zadního pérování Full-Floater. Motor byl o něco silnější než hodná (rozuměj pomalá) RM 250 83, ale pořád se širokým spektrem použitelných otáček a měkkým nástupem výkonu. Dodávka výkonu byla příjemná i pro amatéra. V žádném případě jezdce nezaskočila nástupem výkonu, jako to uměla Yamaha nebo Honda. Pravděpodobně to nejlepší na nové RM bylo její pérování, které bylo o mnoho lepší než u konkurentů. Dirt Bike hodnotil pérování a snadné ovládání jako výhodu, která vyvážila slabší motor. Pro MXA, Dirt Rider a MOTOcross nebylo pérování dostatečným argumentem, aby vyvážilo nižší výkon.

Yamaha YZ250 1984 – výsledky testu:

MXA:                   2.

Dirt Bike:            2.

MOTOcross:        3.

Dirt Rider:          1.

Yamaha projevila velké nasazení při vývoji modelu ´84. Tento model byl dost dobrý na to, aby porážel tovární motocykly v Americkém mistrovství. Když uvážíte, že Ricky Johnson vyhrál titul na v podstatě na sériovém modelu YZ, pouze se zadním tlumičem Öhlins, přední vidlicí Simons a upraveným sériovým válcem, tak je úplně jasné co Yamaha dokázala. V sérii YZ měla silný zátah v nízkých  a středních otáčkách. Byla to nejrychlejší motorka na výjezdech ze zatáček, ale po překročení středních otáček se už nic dalšího nedělo. Výrazné vytáčení jí spíše zpomalilo, takže bylo potřeba dříve řadit, což s hrubou převodovkou nebyla žádná slast. Yamaha měla dobrou ovladatelnost, působila lehce a skvěle zatáčela, ale pérování bylo jasným zklamáním, které kazilo celkový dojem. Přední vidlice byla víceméně propadák. Chovala se více jako dětská skákací tyč než špičkové pérování. Pro většinu časopisů byla vidlice, nepřesné řazení a nedostatečný výkon v horním pásmu otáček důvodem, proč neskončila v testech na prvním místě. Pouze Dirt Rider umístil YZ na první místo testu, ale až poté co několikrát dělal motor na testované Hondě.

Kawasaki KX250 1984 – výsledky testu:

MXA:                   4.

Dirt Bike:            5.

MOTOcross:        4.

Dirt Rider:          4.

KX250 ´84 určitě není hrdým představitelem „Team Green“. Tento model skončil poslední ve třech testech japonských motocyklů a jednou byl dokonce poražen evropskou značkou v testu časopisu Dirt Bike. Model, který měl jako poslední Kawasaki zadní blatník společně s číslovými tabulkami, se vyznačoval velmi špatnou ergonomií, ovladatelností a vypadalo to, že byl navrhnutý pro obry. KX se chovalo neohrabaně a jen neochotně zatáčelo. Pérování bylo podprůměrné a cvakalo o dorazy na sebemenších nerovnostech. Motor táhl celkem slušně, ale využitelné pásmo otáček bylo velice úzké a bylo těžké udržet motor ve správných otáčkách. Vypíchnout by se dala přední brzda, která byla nejlepší ve své třídě. Za zmínku stojí také hezká výztuha předního blatníku. Naštěstí pro „Team Green“ přišly lepší časy.

KTM 250 MX 1984 – výsledky testu:

MXA:                   nehodnoceno

Dirt Bike:            4.

MOTOcross:       nehodnoceno

Dirt Rider:          nehodnoceno

V roce 1984 měla KTM před sebou ještě dlouho cestu. Byla to nejlehčí testovaná motorka s váhou 97 kg. Během 7 měsíců se ukázala jako nejspolehlivější ze všech strojů v testu. KTM použila kvalitní komponenty, jako třeba kované písty, které vydržely 4x více než u japonských motorek (10x více v případě Hondy). Výkon byl solidní (druhý největší po CR), ale motor byl línější, spíše jako pro enduro. Rám byl stabilní a velice dobrý pro rychlé úseky v terénu (byl stejný jako pro motokros, tak pro enduro soutěže). Ale tím, že byl delší, hůře se s motorkou zatáčelo. Pérování bylo opakem Kawasaki. Velice tvrdé pružiny a tlumení nebyly ideální. KTM byla brutálně tvrdá, hlavně na drobných nerovnostech a proto skončila v testu na posledním místě. S úpravou pérování by KTM byla skvělá pro enduro, ale pro motokros potřebovala ještě trochu práce.

M-Star 250 SuperCross 1984 – výsledky testu:

MXA:                   nehodnoceno

Dirt Bike:            5.

MOTOcross:        nehodnoceno

Dirt Rider:          nehodnoceno

Toto je jeden z posledních záblesků značky hrdé M-Star, konkrétně M-Star 250 SC (označení SC je docela komické, protože to znamená SuperCross a tento stroj nikdy superkrosové závody nejel). Počátek osmdesátých let byl pro Maico bohužel těžkými časy. Problémy s kvalitou vedly ke snížení prodeje a několik nákladných soudních procesů mělo za následek finanční krizi německého výrobce. Důsledek toho bylo vyhlášení bankrotu společnosti Maicowerk AG v roce 1983. Američtí distributoři z toho nebyli samozřejmě nadšení a když se v roce 1984 bratři Maischové snažili o návrat značky, dostalo se jím rány do zad. Distributoři chtěli peníze z prodeje, které si nárokovali a nechtěli dovolit, aby se motocykly Maico v USA prodávaly, protože vlastnili práva na značku Maico v Americe. Po řadě soudních sporů hledalo Maico nové distributory a začalo své stroje v USA prodávat pod značkou M-Star.

 

Všude jinde Maico zůstalo Maicem, ve starých dobrých státech to bylo M-Star. Pokud jde od 250 SC, byla to opravdu docela dobrá motorka. Byla to první motorka M-Star s vodou chlazeným motorem a povedlo se to celkem slušně od zbankrotovaného výrobce. Nebyla zde žádná přívěra nebo kotoučové brzdy. Model SC 250 měl centrální zadní tlumič a moderní vzhled. Motor měl o několik koní více a docela dobře se vytáčel ze středních otáček, ovšem odezva v nízkých byla špatná. Tento stroj vyžadoval agresivní styl jízdy jako na stopětadvacítce. Jezdec buď musel jezdit na nižší rychlosti, anebo hodně pracovat se spojkou.

 

Kromě toho, že byl stroj celkově nízký, byl osazen vidlicí o průměru 42 mm, špatně nastaveným zadním tlumičem Öhlins a s váhou 105 kg (což bylo o 8 kg více jak u KTM), skončil v testu tento německý postrach téměř na posledním místě.

Husqvarna CR250 1984 – výsledky testu:

MXA:                   nehodnoceno

Dirt Bike:            6.

MOTOcross:         nehodnoceno

Dirt Rider:          nehodnoceno

Stejně jako ostatní evropské značky chtěla i Husqvarna držet krok s Japonci v roce 1984. Celých 5 let po debutu s centrálním zadním tlumičem od Kawasaki se Husky stále držela klasiky ze sedmdesátek, dvou zadních tlumičů. Sice nefungovaly špatně (vlastně mnohem lépe než Maico, Honda nebo KTM), ale dodávaly motorce zastaralý a široký vzhled. Motor byl na Husqvarně sice vodou chlazený, ale vyznačoval se malým výkonem. Stejně jako u stroje od M-Star byla Husky dost těžká (i navzdory tomu, že kyvná vidlice nebo přepákování nebyly nikterak masivní), přibližně o půl kila lehčí než německý stroj.

 

Na trati byla švédská motorka nejpomalejší, při testu se nebyla schopná dotáhnout na naladěnou KX125. Motor se velice neochotně vytáčel. Pérování bylo docela dobré, trochu měkčí, ale motorka se příjemně ovládala, dokud ale nepřišly na řadu zatáčky. Stejně jako KTM udělala Husky mnohem lepší soutěžní motorku než motokrosovou, takže Japonci nebyli v roce 1984 nijak výrazně ohroženi.