Už ve čtvrtek probleskly fotografie naleštěné trati s pár drobnými změnami, o kterých jako obvykle není potřeba pochybovat. Zděnda a kluci Boubínovi prostě ví, jak se dělá trať na vrcholný podnik našeho šampionátu. A není to jen o trati, je to o celkové atmosféře, o té především. 

  Sobotní ranní sluníčko nemělo už takovou páru, aby donutilo truť teploměru vyšplhat výš než je rozhraní mezi zimou a ukrutnou zimou, ale ani to nezabránilo velmi početné jezdecké účasti s nadšením stepovat ve frontě na zápis do našeho závodu družstev. Který pro tentokrát byl pojat tak, že každá trojice reprezentovala nějakou motokrosovou trať ať současnou, tak i tu, která zmizela v propadlišti dějin a padla na vrub buď developerského rozvoje nebo zvúli ekoterorismu. Napadlo by Vás to ? A tak buď domluvené, nebo před závodem utvořené trojice defilovali před fotoaparátem našeho mistra fotografa se jménem některého motokrosového areálu. Krásná myšlenka. A protože naše myšlenka má už dávno přeshraniční přesah, uvítali jsme zde jezce / reprezentanty / kamarády od Törökbálintu až po Brighton. Škoda, že stálé obavy z přeshraničního styku s vírusem zabránili příjezdu kamarádů ze Švédska, tak snad za rok. 

  A tak aby si nejstarší motocykly i jejich šoféři užili tu skvělou, narovnanou trasu, vypustili jsme trénovat nejdříve smíšenou třídu PRE 65 a 125 Classic. A po nich už to dopoledne šlo ráz na ráz. Twinshock, pak pre 75, pre 85 a nakonec Eva a Supereva, protože ti mají nakonec vždy sbaleno nejrychleji, tak budou jezdit poslední. Protože postavení na startu se na družstvech už od nepaměti losuje, proběhli ráno vlastně volné tréninky dva.  A hlavně aby si časosběrné centrum otestovalo funkčnost jejich zařízení, aby nedocházelo ke zbytečným a hlavně nedůstojným diskusím 3 dny po závodě, že Tonda byl 7. ale Bohouš o kolo pozadu, tak jak to že má body... 

  Polední pauza byla kulturně obohacena představením všech zúčastněných družstev (39!!!), ale hlavně naší malou lumpárnou na Míru Jirečka, kdy jsme chtěli nějak vyjádřit náš dík a úctu tomuto legendárnímu dokumentaristovi historie našeho sportu. A tak i přes důrazné protesty paní Jirečkové, jsme Komeníka posadili na dvoulaufa Jirky Fürbachera, aby nám posvětil a zahájil závod družstev 2021. Štětku jsme mu na krk dali až po projížďce zavádějícího kolečka.  

  No a od 1/2 1 se začalo fest závodit. Opravdu fest. Všechny rozjížďky měly plné žebříky, někdy se stálo i ve dvou řadách. Ve všech kategoriích byly sváděny líté, tuhé boje o přední umístění. Aby ne, vždyť družstva, to je něco. I diváků se sešel hojný počet a tak se měl komentátor před kým blýsknout. A že blýskal. Po prvních rundách se drobně zakropilo a už tu byly druhé rozjížďky. Start, esíčko, pravá přes muldu a rovina na lavičku, super. Povrch drobně prašný, ale držel. Když jsem koukal na Romančíka, jak svou Suzuki za rovinkou kolem restaurace posílá skoro jak na motardu do levé táhlé zatáčky, měl jsem husí kůži i na místech, kde to nebývá obvyklé. A nejen jeho, v každé kategorii se jela ukrutná střelba.  

  Utichly stroje, aktéři v depu ještě dojížděli své závody ústně a už jsme se mohli přesunout na hlavní tribunu, kde bylo již nachystané vyhlášení, jak je nám zvykem 10 nejlepších trojic. S předáváním cen nám vypomohli naši věrní i budoucí mecenáši, bez kterých bychom těžko mohli takhle krásně fungovat. A najednou byl konec. Konec tohodle krásnýho závodnickýho dne, konec týhle krásný sezóny. Díky moc všem, co se účastnili, pomáhali, pracovali, či jen si přišli užít ten krásný závodní den. Na začátku tohoto článku píšu záměrně málo oslavně o tom, co tu pro nás bylo nachystáno. To fluidum, ten genius loci, to není tím místem. Je to soudržností, kamarádstvím a neuvěřitelnou vůlí těch, co kvůli tomuhle našemu blbnutí obětují nejeden den, někdy i noc. Stovky kilometrů autem, sudy nafty, pot, krev a někdy i slzy, když se mlasknou palicí při kolíkování tratí. Díky za Vaše oběti, přátelé.... 

     

 

Radek Novák