Příběh opravdového přátelství ...

Bohužel se na konci loňského roku uzavřela životní cesta jednoho z nejlepších a nejvšestrannějších jezdců motokrosu Andrého Malherba.

André Malherbe se stal třikrát mistrem světa v motokrosu. Jeho vliv na motoristický sport obecně a na evropské MX zvláště jde mnohem dále. Nyní je řada na nás, abychom vzdali další poctu tomuto skvělému šampionovi.

Ludo Vervloet, motocyklový žurnalista, napsal úžasný rozhovor s André Malherbe a jeho nerozlučným životním přítelem Jeanem-Claudem Laquayem. Jak si všimnete, André a Jean-Claude jsou dva celoživotní přátelé a dva nesmírní motokrosoví fajnšmekři a fanoušci.

Přeji Vám příjemné  čtení a čtěte to někde potají , proto-že vám stejně jako mě budou slzet oči !

Oba dva aktéry tohoto článku si nejdříve představíme na fotkách od M. Jirečka , proto-že oba dva se často objevovali i na závodech u nás.

Jean-Claude v Holicích 1982

….a André (st.č. 3)v Holicích 1977

...a po letech ...

a zde na společné fotce belgických legend

Ve třídě 500 ccm Bengt Aberg přidal k svému titulu z roku 1969 pro Husqvarnu i titul roce 1970 a Brit Graham Noyce vyhrál první pro Hondu v roce 1979. Mezitím to už přišli De Coster a Mikkola, kdo sbíral hojně tituly.

Pět titulů ve třídě 500 ccm pro De Costera, 3 pro Mikkolu, který mezi tím získal také světový titul ve třídě 250 ccm. U Hondy Noyce rozdrtil už v roce 1980 André Malherbe, který hned ve svém druhém ročníku na Hondě získal svůj první titul mistra světa. O rok později André potvrdil druhým titulem mistra světa.

Roger De Coster se rozloučil s aktivním motorsportem v roce 1980 suverénním vítězstvím v GP Lucemburska, jeho vůbec posledním závodem. „Bylo to skvělé,“ řekl Roger, „a můj nástupce Malherbe je docela schopný alespoň zopakovat, ne-li vylepšit mých pět titulů mistra světa. Nedošlo to tak daleko, ale díky třem titulům mistra světa a mnoha blízkým podiovým místům na MS  směl André na konci roku 1986, svého posledního motokrosového roku, usednout do galerie těch největších.

André přešel z motokrosu do automobilového motoristického sportu v roce 1987, a to do francouzské F3. V zimě 1987 podepsal smlouvu s Yamaha France na několik Dakarů.

Zůstalo však bohužel jen u jednoho startu na Dakaru. 6. ledna 1988 nešťastně havaroval, následky byly hrozné: ochrnutý od krku dolů do konce života. Okamžitě start nové těžké životní kapitoly.

A nyní již avizovaný rozhovor:

Peter, Philippe a já se zastavíme před obrovským pozemken s vilou z počátku minulého století. Příjezdová cesta rozděluje park na polovinu,i přesto je  větší než fotbalové hřiště. Rampa pro vozíčkáře vyskládaná ve velkých dlaždic nás vede k otevřeným vstupním dveřím, kde na nás čekají André a Jean-Claude Laquaye, jeho nerozlučný přítel na celý život. Pozdrav je vřelý.

„Tuto nemovitost jsem koupil v roce 1980,“ okamžitě vysvětluje André. „Po mém prvním světovém titulu. Tehdy byl motokros ještě dobře placený.“ Jean-Claude vaří kávu a nalévá vodu. Jean-Claude je Andréův strážný anděl v životě. Andrému pomáhá jeho nejlepší přítel, spontánní rituál, který trvá už 24 let. Jean-Claude je svému ochrnutému příteli k dispozici dnem i nocí. Pokud existuje nebe, Jean-Claude tam jednou bude určitě v první řadě.

Jak jste se poznali? je snad tisíckrát položená otázka, ale André neztrácí úsměv.

André Malherbe: „Bylo mi 5, Jean-Claudovi 7. Můj otec jezdil amatérský motokros, a každou neděli jsem byl jeho nejlepší oporou. Jean-Claude doprovázel svého souseda, který také jezdil. Shodou okolností byli tito dva také velkými rivaly. Každou neděli to byl Malherbe proti Leclerqovi. Když jsme byli starší a oba jsme si také vybrali motokros, jezdili jsme spolu na závody. Také jsme spolu trénovali: běh, kolo, gymnastiku. Každý týden jsme hráli hodiny stolního tenisu na půdě mého domu. Dnes je Jean-Claudovi 58, mně 56 a jsme stále stejní přátelé jako dřívě.“

Kdo byl ze začátku nejlepší?

André Malherbe: „Bylo mi 10, když jsem jel svůj první závod. Jean-Claude mě tehdy porazil."

J.-Cl.- „Později jsme spolu sotva jeli. Když André jezdil 125 nebo 250 ccm, já byl ve 250 nebo 500 ccm, opak byl také pravdou. Opravdu náhoda."

V letech 1973 a 1974 jste vyhrál mistrovství Evropy třídy 125cc pro značku Zündapp s francouzskou licencí.

André Malherbe: „Z nutnosti. Na Belgičana jsem byl příliš mladý. Tyto dva tituly mi však okamžitě neotevřely dveře k větším továrnám. V roce 1975 jsem znovu jel za Zündapp, tentokrát v prvním mistrovství světa třídy 125cc vůbec. Gaston Rahier a Watanabe řídili první Suzuki, Gaston se stal mistrem světa. V první polovině mistrovství světa jsem si zlomil nohu, už si ani nepamatuji, kde se to stalo, a tím pádem jsem vynechal zbytek mistrovství světa. Přesto jsem skončil 5. nebo 6. v konečném pořadí.

V roce 1976 jsem dostal smlouvu s Jaakem Van-Velthovenem  na KTM 250. Mojsejev se stal mistrem světa, já jsem na tom mistrovství světa skončil 12.

V roce 1977 jsem dál jezdil za Jaakem, ale KTM mi poskytla i pomoc v podobě náhradních dílů a připravených motorů. To se vyplatilo, protože na mistrovství světa mi podařilo vystoupit na celkové pódium mistrovství světa s Rusy Mojsejevem a jeho pobočníkem Kavinovem. Jejich třetí muž, jehož jméno mi teď uniká, skončil za mnou. Měl jsem dojem, že moje kariéra byla nyní skutečně zahájena. V Mattighofenu se však na věci pohlíželo jinak. "Máme tři dobré ruské jezdce, kteří chtějí všichni tři na stupně vítězů."

Andre je nezastavitelný. V příštích několika minutách odrachotí zbytek své kariéry, která je nyní kompletně zbarvená do červené Hondy.

André Malherbe: „V roce 1979 jsem přišel pod křídla Hondy. Graham Noyce se stal mistrem světa, Gerrit Wolsink druhý a já třetí. Cítil jsem, že se blíží první titul mistra světa. V roce 1980 jsem skutečně vyhrál svůj první titul mistra světa před Bradem Lackeym. O rok později jsem mohl svůj titul obhájit po lítém souboji s Grahamem Noycem. Byly to moje nejlepší roky v motokrosu.

Povězte nám krátce, jak to tenkrát bylo…

André – „V roce 1980 byl Brad Lackey mým nejtvrdším soupeřem. Na GP Belgie v Namuru přijel s náskokem 7 bodů. Vyhrál jsem obě jízdy v Citadele a o týden později jsem jel do závěrečné GP v Lucembursku s náskokem 1 bodu. V první jízdě „An der Warck“ jsem skončil třetí, Brad pátý. Tvrdil, že jsem ho na začátku vmanévroval do plotu, ale já to neudělal. Svalil svůj špatný začátek jen na mě. A to bylo vidět i v druhé jízdě. Jel jsem ji jak se říká s vajíčkem v kalhotách – u nás se říká jako po..aný. Brad na mě neustále čekal s úmyslem přimět mě spadnout. Bál jsem se vypadnutí, zatím co to byla jeho jediné šance stát se mistrem světa. Ale naštěstí to dobře dopadlo. V jednu chvíli sám udělal chybu, podklouzlo mu přední kolo a o mistrovství světa bylo rozhodnuto. Brad byl velmi zklamán a ani mi nepřišel pogratulovat.“

„O rok později jsem jel finále v Lucembursku proti svému tehdejšímu týmovému kolegovi Grahamu Noycemu. Týden předtím v Namuru jsem proměnil ztrátu 3 bodů  na náskok 10 bodů před Noycem. V Lucembursku to byla další vyložená válka nervů. V první jízdě jsem skončil druhý za Carlqvistem, Noyce byl třetí. Ve druhé jízdě jsem trochu tápal na startu, v jednu chvíli jsem byl až čtrnáctý po lehkém pádu, při kterém jsem si poranil zápěstí. Stejně jako předloni jsem opět jel s obavami o výsledek. Naštěstí pro mě jeli Vromans, Carlqvist a Bruno tak dobře, že Noyce skončil pouze čtvrtý a já byl osmý. Znovu jsem se stal mistrem světa se sedmibodovým náskokem.“

 „V roce 1982 se Brad Lackey stal mistrem světa, protože jsem si v CarlesBadu během GP USA zlomil nohu. V té době jsem vedl mistrovství světa. V konečném pořadí jsem skončil 5.

Hakan Carlqvist velmi silný, ale já byl také dobrý. Carla se však stal mistrem světa v holandském St. Anthonis, já byl druhý. Také v letech 1985 a 1986 jsem se stal vicemistrem světa za svým týmovým kolegou Davem Thorpem. Rozdíl nebyl nikdy velký, ale dost velký.“

Zapomněl jsi ještě na jednu…

André Malherbe: „Ach ano, rok 1984, moje paměť je někdy špatná. Pak jsem vyhrál svůj třetí titul před Jobém a mými týmovými kolegy z Hondy Thorpem, Vromansem a Geboersem.“

A najednou jsi byl pryč, nadobro pryč z motokrosu…

André Malherbe: „No, na konci roku 1986 jsem toho měl dost, chtěl jsem v životě dělat něco jiného, a i​​ můj vztah s Hondou již nebyl tak vřelý. Mysleli si, že jsem ve třiceti letech  na motokros příliš starý. V týmu HRC chtěli mladou krev. V zimě 1986-1987 jsem dostal novou šanci v motorsportu. V roce 1987 jsem jezdil francouzský formulový šampionát F3.

Úspěšně?

André Malherbe: "Uh...oui." Můj nejlepší výsledek bylo 5. místo ve Francorchamps. Říkám „ano, s úspěchem“, protože jsem byl na začátku sezóny o 3 sekundy pomalejší než nejrychlejší časy. Věčnost v F3. Na konci sezóny byl rozdíl sotva 7-8 desetin sekundy. V posledním závodě roku jsem zajel druhý nejlepší čas, jen o jednu desetinu vteřiny pomalejší než Jean Alesi, který se stal šampionem. Takže tam byl jasný pokrok."

Jean Alesi ? Ten pro neznalé jezdil ve F1 s A.Prostem a je to jako by jste zavodily s Verstapenem dnes.

Za ten rok F3 jsem se toho naučil hodně. Nastavení vozu je nesmírně důležité. Ze začátku jsem to měl opravdu těžké. Ale s kluky vedle tebe jako Eric Comas (F1), Jean Alesi (F1) a Eric Bernard (F1) se učíš velmi rychle. Normálně bych býval mohl začít znovu pracovat v HRC Honda v roce 1988, ale kvůli mé nehodě na Dakaru se to už nikdy nestalo. Pořád mi to připadá jako velká ztráta."

Jak si se dostal k tomu prokletému  Dakaru a  Yamaze…?

André Malherbe: „Kontaktoval mě Jean-Paul Olivier, dovozce Yamaha France. Ve skutečnosti jsem byl přímo závislý na Yamaze Japan, ale prostřednictvím francouzského dovozce, protože Dakar byl v těch letech ve Francii velmi důležitý. Líbilo se mi, že jsem mohl jet v lednu Dakar a vydělat si nějaké peníze. Automobilové závody byly po zbytek roku. To byl můj cíl. První rok bych se šel pořádně rozhlédnout. Je to prý impozantní závodit na Dakaru. Je to úžasně krásné, ty země, krajina…“, křičeli amatéři unisono, ale já jsem si v poušti nikdy neužil ani minutu.

Přicházel  jsem s myšlenkou učit se a skončit v top-5. To se mi zdálo jako životaschopná karta. Vyhrát v prvním roce, ne, to bylo opravdu příliš ambiciózní. Když jsem podepsal smlouvu s Yamahou, měl jsem smlouvu na několik let závodění. Jeden nebo dva roky se učit a pak mít výsledky. Abych získal pocit z pouště, začal jsem  předem trénovat v Alžírsku. Řízení a navigace, pokud na to nejste zvyklí, je to docela obtížné. Velkými kluky tehdy byli Gilles Lalay, Auriol, Rahier… mezi účastníky bylo mnoho Italů a Francouzů. Španělé v těch letech na Dakar moc nejezdili.“

Jean-Claude Laquaye: "Chtěl jsem jet taky, ale nedostal jsem žádné zajímavé nabídky."

Co se skutečně stalo toho dramatického 6. ledna?

André Malherbe: „Ten den jsme měli etapu 1200 km, která se skládala z 600 km spojovací a 600 km rychlostní zkoušky. Během prvních 100 km nám musely pomoci značky. Po 50 km byli všichni ztraceni. Jezdili jsme všemi směry. Značení jsem taky nikdy neviděl. V jednu chvíli jsem narazil na skupinu 5-6 jezdců z týmu Honda. Nejlepší jezdci na světě byli v hluboké diskusi. Když jsem dorazil, odjeli a já se rozhodl je následovat za předpokladu, že vědí, kam jdou. Po 10 km opět zastavili a vydali se jiným směrem. O 15 km později, stejný scénář. Zkrátka i oni byli ztraceni.“

„Pak jsem se rozhodl najít svou vlastní cestu a jel svou vlastní cestou. Chvíli jsem jel a pak jsem otevřel mapy a snažil se najít cestu. Po chvíli jsem si myslel, že jsem našel správný směr. Pak jsem narazil na Jean-Clauda Oliviera, který se také ztratil. Společně jsme se podívali na mapu a rozhodli jsme se jít určitým směrem. Jeli jsme bok po boku v poušti na obrovské rovné a tvrdé ploše. Snažili jsme se chránit před sluncem, které bylo stále velmi nízko a představovalo největší nebezpečí. V jednu chvíli jsem v dálce uviděl oblak prachu, který upoutal mou pozornost. Zkusil jsem se podívat, jestli uprostřed prachu nejsou nějaká auta nebo motorky. Mezitím jsem stále přemýšlel, jestli opravdu jdeme správným směrem.“

„O sekundu později jsem brutálně vyletěl ze sedla. Narazil jsem na malou hromádku písku. Přeletěl jsem jako hadrový panák ze sedla. Řidítka držely jen moje ruce. Když jsem dosedl zpět na sedlo, pomyslel jsem si: „To bylo blízko, člověče.

 Sotva jsem se vzpamatoval ze svého leknutí tak jsem narazil na další malou dunu, jen asi 30 cm vysokou. Tentokrát jsem byl shozen z motorky. Tato malá duna mě poslala ze sedadla motocyklu a poslala mě na celý život na invalidní vozík."

"Protože jsem ty duny kvůli nízkému slunci neviděl, neudělal jsem nic, co by můj pád přerušilo." Stalo se to příliš náhle. Narazil jsem do těch dun v plné rychlosti na motorce, která vážila mezi 220 a 230 kg. Vzhledem k délce etapy jsme měli v nádržích i 70 litrů paliva.

"Spadl jsem přímo na hlavu. Když jsem dopadl na tvrdou zem, uslyšel jsem prasknutí v krku. O chvíli později jsem necítil nic. Ale byl jsem dokonale při vědomí. Ležel jsem na boku s levou rukou před obličejem. Snažil jsem se pohnout rukou, ale nešlo to. Totéž platilo o mých rukou a nohou: odmítly se pohnout ani o palec. Pak jsem si uvědomil, co se stalo. Věděl jsem, že normální život pro mě skončil. Okamžitě mě napadlo, jestli dokážu přežít to, co se mi stalo... 

„Naštěstí byl se mnou Jean-Claude Olivier. Okamžitě udělal maják z plastu a pneumatik mého motocyklu. Nalil na hromadu benzín a zapálil, načež jsme doufali, že nás uvidí vrtulník. Vrtulník dorazil o 30-45 minut později. Poté mě vzali na palubu, abych se vrátil do výchozího bodu etapy a odtud do Tamanrassetu. Bylo deset hodin dopoledne, když mě na nosítkách odvezli na toto africké letiště, kde jsem zůstal až do půlnoci bez jakékoli lékařské pomoci.“

„Až když přiletělo letadlo evropské pomoci s lékařem na palubě, byl jsem znovu vyšetřen, ale v mém případě to  byly ty nejdůležité hodiny, kdy jsme ještě mohli účinně zasáhnout, dávno pryč. Do Paříže jsme vyrazili asi v 1:30. Když letadlo odstartovalo, ulevilo se mi. Bohužel to byl jen dojem. Jelikož byl protivítr, museli jsme přistát v Marseille, abychom natankovali palivo a pak jsme zamířili do Paříže. Během letu jsem začal mít dýchací potíže. Zmocnila se mě mírná panika. Když jsem vystoupil z letadla, uviděl jsem Jeana-Clauda Laquaye a dalšího přítele a lékaře, který se mi obvykle věnoval, když jsem si při závodění něco zlomil."

„Když jsem viděl tyto tři známé, trochu jsem se uklidnil a ulevilo se mi. Cítil jsem úlevu, že je o mě postaráno. Ale moje problémy s dýcháním se nezlepšily. Myslel jsem, že umřu a ztratil vědomí. Když mě odvezli z rentgenu, probudil jsem se v nemocnici. Na nosítkách mě odvezli na operační sál. Když jsem se znovu probudil, okamžitě jsem poznal Jean-Pierre Gozé, belgického lékaře. Zeptal jsem se ho, jestli jsem v pořádku, a on mě ujistil, že moje rána není hezká, ale že to bude v pořádku. Pak jsem zase omdlel.

„Potom mi bylo řečeno, že to byl hematom, který způsobil moje zranění. Měl jsem zlomený obratel 3 a 5, ale poranění míchy bylo způsobeno hematomem, který se vytvořil po zlomenině obratle a vyvíjel silný tlak na míchu. Kdybych mohl podstoupit operaci ihned po pádu, následky by byly méně vážné. Bylo by možné zneutralizovat hematom a tím snížit tlak na míchu, což by zvýšilo mé šance na uzdravení. Ale uprostřed pouště je těžké získat dobrou a přímou péči.“

Následujících čtrnáct dní jsem spal prakticky 24 hodin. Poté mě odvezli do Bouge poblíž Namuru, kde pracoval můj praktický lékař. Když jsem tam dorazil, byl jsem přesvědčen, že můžu zase chodit. Jsem silnější než rány,“ řekl jsem si. „Se svými silami to zvládnu! Jak měsíce plynuly, začal jsem si uvědomovat, že moje síla mě nevyléčí. Upadl jsem do hluboké deprese. Kladl jsem si stovky otázek: co se stane s mým životem, co budu moci dělat… Otázky, otázky, otázky, ale žádné odpovědi. Moje budoucnost vypadala velmi temně…“

„Uprostřed své deprese jsem si vzpomněl na anekdotu z předchozího roku na supercrossu v Bercy. Byl jsem doma v Huy, když zazvonil telefon a někdo řekl: ‚Danny Chandler měl včera nehodu. Je zcela ochrnutý (kvadruplegik, ochrnutí čtyř končetin). Chce, abyste se na něj přišli podívat. Jean-Claude a já jsme okamžitě odjeli ho navštívit, a když jsme odcházeli z Dannyho pokoje, řekl jsem Jean-Claudeovi: "Pokud se mi to stane, pak…"

„Jakmile jsem si uvědomil, že se neuzdravím, už jsem nikdy nebyl v tak vážné v depresi a nikdy jsem nepřemýšlel o ukončení svého života. Ale chtěl jsem si užívat života. Mé dceři byl rok a chtěla jsem ji vidět vyrůstat. A to se také stalo. Cassandře je nyní 25 let a žije v Paříži. Na koních už nejezdí, ale má aktivitu v uměleckém světě. Jsem si jistý, že je šťastná. Chodí za mnou pravidelně."

„Mám to štěstí, že jsem od přírody duševně pozitivní. To mi pomohlo posunout se v životě dál. Baví mě také pěkný okruh přátel. Mít kolem sebe základní skupinu lidí, kterým můžete věřit, je v mém případě nesmírně důležité. Moji přátelé mi pomáhají, když je potřeba, a udržují moji náladu. Jsou pro mě velmi důležité.

Sledujete ještě novinky z motorsportu?

André Malherbe: „Sleduji jezdce a závody v televizi, ale nechodím na okruhy. Připadalo by mi zajímavé objet trať, ale sedět na tribuně a vidět jezdce z dálky, ne, díky.“

Namur zmizel z kalendáře. Co myslíš?

Jean-Claude Laquaye: „Citadela byla mýtická, jako Monako v F1. Je nenahraditelná."

Kolik GP jste vyhráli v Namuru?

André Malherbe: „Tři. Vlastně ani nevím, kolik závodů a velkých cen  jsem vyhrál. Neznám svůj seznam, protože to není můj způsob práce. Mám na to archiváře.“

Vaše nejlepší motokrosová vzpomínka?

André Malherbe: „Můj titul mistra světa v roce 1980. Byl to splněný dětský sen. Když mi bylo osm devět let, přišel ke mně domů Joël Robert. Byl pro mě bohem. Chtěl jsem být jako on…“

Tvoje nejhorší vzpomínka?

André Malherbe: „V roce 1982, když jsem si ve Spojených státech zlomil nohu. Nohu jsem měl zlomenou, aniž bych upadl. Motorka sklouzlo předním kolem a já se ho snažil ji podepřít. Slyšel jsem praskot a můj třetí titul mistra světa v řadě byl pryč." 

Nejlepší motokrosový závodník pro vás?

André Malherbe: „Těžko říct. Nelze porovnávat generace. Ale Stefan Everts byl opravdu silný. To, čeho dosáhl, je prostě fantastické."

Pokud říkáte, že stále sledujete motokros v televizi, vsadím se, že také sledujete čistou rychlost?

André Malherbe: Jsem velkým zastáncem Valentina Rossiho. Možná překoná všechny rekordy. Je škoda, že přestoupil k Ducati. Ti Italové..... Stoner je také silná osobnost. Škoda pro jeho fanoušky a diváky, že přestává. Možná je psychicky vyčerpaný jako Eric Geboers v roce 1990. Také mám rád Superbike. To jsou lidé, kteří umí jezdit i na motorce!“

„Motocyklové závody jsou velkolepější než automobilové závody. Vezměte si ty patnáctileté. Když si sundají helmy, vypadají jako teeanerdřii s dětskými obličeji!“

Andre Malherbe byl kromě závodění i „módní“ a reklamní motokrosovou legendou .Byl to on kdo poprvé do blátivých s….k použil dokonce i bílé obleče

Tady je André se svou sousedkou….(také by jste takovou chtěli?)

Musím říci , že tento článek mě přesvědčil o tom , že naše „obrovské“ problémy nejsou ničím proti těmto příběhům.

Snad se tam v motokrosovém nebi Andrému zase krásně jezdí na motorkách a je zase zdráv a věřím ,že si tam s ostatními závodníky hezky povídají…

…A kdo by jste chtěl vidět jeho ikonické motorky tak můžete už za pár týdnů v Namuru a nebo si jen tak zavzpomínat.

Za redakci Classic motokrosu Zdeněk Hazdra a kolektiv.