Startovní číslo 2, aneb nezapomenutelné DVOJKY
Další sezóna classic motocrosu je za námi, nastalo nám „okurkové“ období….do jara daleko, tak si pojďme dlouho chvíli zpříjemnit malým ohlédnutím za bohatou motokrosovou historií…..
…. nevím ,jak u vás , ale u nás venku je hnusně, že by ani psa na trať nevyhnal…..motorek mám už plnou hlavu, tak jsem dostal takový nápad… zavzpomínejme spolu na jezdce, kteří se nesmazatelně zapsali do výsledkových listin závodů Mistroství světa v letech 1980 až 2003 . Domnívám se, že v těchto letech zažíval světový motokros svůj absolutní vrchol….aby to bylo ale trochu jiné, věnujme se jezdcům , kteří sice byli světovou absolutní špičkou, ale protentokrát vynechám všechny ty legendární mistry světa a něco málo tady napíšu o jezdcích , kteří se proslavili, jako slavné dvojky a vozili na svých „number plate“ startovní číslo 2.
Proč? Protože když někdo skončil druhý, tak většinou celý rok bojoval o titul a když někdo skončil druhý vícekrát, tak je to skoro takový malý mistr světa :). Tyto jezdce bych rozdělil do třech kategorií.
Do první kategorie bych zařadil čtyři legendy. 4ři proto, že tihle jezdci skončili ČTYŘIKRÁT DRUZÍ!! Tzn., že všichni tihle jezdci byly tzv. dlouhověcí-dokázali se velmi dlouho udržet ve špičce a v mnoha případech je o titul připravila jen nehorázná smůla a i když platí pořekadlo ve smyslu, že historie se neptá, jak to probíhalo, ale jak to dopadlo, tak někdy není na škodu si určité okolnosti připomenout.
Jako prvního nemohu uvést nikoho jiného, než finskou legendu, sympatického seveřana, Pekku Vehkonena. Jediný Pekka Vehkonen totiž skončil v letech 1987 až 1990 4krát po sobě v MS pokaždé druhý!!!To se nikdy nikomu jinému nepodařilo. Pekka už měl titul ze 125tek na Cagivě z roku 1985. Cagiva ale toužila po titulu i ve třídě 250cc a v roce 1987 nasadila s plnou polní silný tovární tým do 250cc , kam právě ze 125tek Pekka přešel. Už v prvním roce Pekka jen s přispěním velké smůly titul nezískal. Sám velký Eric Geboers, který ten titul v roce 1987 na Hondě získal, v jednom rozhovoru uvedl, že Honda i on sám zisk titulu ve 250cc ze začátku podcenili a kdyby v průběhu roku Pekka několikrát nevypadl na banální technickou závadu, titul by měl Vehkonen na Cagivě a ne Geboers na Hondě. To hned v dalším roce celý rok bojoval Pekka o titul s nově příchozím do třidy 250cc Johnem Van den Berkem, který jel v roce 1988 asi ve své životní formě a titul ukořistil právě Johny. Paradoxem je , že v dalších dvou letech už Van den Berk skončil vždy za Pekkou.
Druhou legendou není nikdo jiný, než nestárnoucí a pořád na vysoké úrovni jezdící Brit Kurt Nicoll. Tento neuvěřitelně dlouhověký jezdec skončil poprvé druhý v královské třídě 500cc už v roce 1987 a druhé místo obhajoval s přestávkami pro zranění až do roku 1992..potom přešel do třídy 250cc a i tak se až do roku cca 1998 pořád držel ve světové špičce. Minimálně ve dvou případech měl našlápnuto na titul, ale bohužel vždy mu vystavilo stopku nepříjemné zranění, když vedl celý šampionát.
Třetí legendou není nikdo jiný, než velký sympaťák, který měl bohužel tu smůlu, že byl vrstevníkem „nějakého“ Stefana Evertse. Tím borcem, který se proslavil hlavně na Suzuki Johnson/později Winfield/ se startovní číslem 2, je Belgičan Marnicq Bervoets. Tohoto jezdce jsem měl velmi rád, nezapomenutelný byl pro mne rok 1996 a 1997, kdy celou sezónu sváděl boj o titul se Stefanem. V těchto letech jezdila vůbec velmi silná generace jezdců v čele s Evertsem,Bervoetsem,Bierem,Demariou,Vohlandem,Bolleyem,Albertynem,Bartolinim,Tragterem atd….Z výsledků ze Světa motorů si pamatuji, že Marnicq už na konci 80tých let, jako mladíček porážel v závodech mistrovství světa našeho Petra Kováře ve 125cc, tak poslední druhé místo/sice už na 4T, ale promineme mu to, že jo?/, si zapsal v roce 2000..neskutečné!
Čtvrtý do party není nikdy jiný, než kdysi historicky nejmladší mistr světa/v 16letech/ , holandský kudrnáč Dave Strijbos. Dave byl poprvé druhý za Pekkou Vehkonenem v roce 1985 a své poslední celkové druhé místo získal v roce 1992. Tento jezdce patřil do kategorie jezdců pro malé obsahy, na větších objemech mu to nikdy moc nešlo/podobně,jako Chicco Chiodimu/.
Do druhé kategorie bych zařadil jezdce, kteří jsou nesmazatelně spjatí se startovním číslem 2.
Jako prvního bych uvedl Jackyho Vimonda, růžového pantera, který v letech 1984 a 1985 shodně skončil vždy o pár bodů za mým dětským idolem, rakouským pekařem z Udemsu, Heinzem Kinigadnerem. Snad každý si vybaví červeno-bílou Yamahu se startovním číslem 2 a na ní borce v legendárním růžovém oblečení JT Racing. Možná, že kdyby se při oslavách prvního titulu v motokrosu pro Francii na konci roku 1986 nestala Vimondovi ta nešťastná událost….kdy při okázalé oslavě v Moulin Rouge spouštěli za zvuků slavnostní hudby Vimonda na vítězném motocyklu zaháknutého na provazech za řídítka a zadní část moto, se z jedné strany řídítka provaz vysmekl a Jackly spadl z velké výšky na tvrdou podlahu, kdy bohužel při tomhle pádu utrpěl těžký úraz páteře…..mohl těch dvojek přidat ještě více, ale to už nezjistíme. S dvojkou také jezdil americký sympaťák Bobby Moore, jak ve tříde 125cc ,tak i ve 250cc, dále další –nedávno zesnulý - US boys Mike „Gunner“ Healey/, který o titul bojoval v roce 1991 ve třídě 250cc až do poslední jízdy v Japonsku s dalším US maníkem Trampasem Parkerem, který nakonec titul doslova o pár bodů vybojoval pro sebe i za pomoci Hondou dosazeného speciálně pro tento závod dalšího američana Jeffa Stantona/. Když se tedy podíváme za oceán do USA, kde vlastně tahle tradice number plate vznikla, tak z 2kou jezdící by např. Mark Barnett na Suzuki, potom Jeff Emig na KX 250 a asi nejznámější „majitel“ čísla 2,není nikdo jiný, než King of Supercross, Jeremy Mcgrath.
Dále tu jsou jezdci, jako byli Andre Malherbe, Eric Geboers, Georges Jobe, Stefan Everts a ještě Joel Smets, kteří byli za svou kariéru několikrát druzí, ale Ti dohromady získali tolik titulů mistrů světa, že nějaké dvojky v jejich případě nejsou vůbec zajímavé :)
No a poslední kategorií je Michele Rinaldi. Vysvětlím, proč.
Michele Rinaldi byl za svou kariéru třikrát druhý…na žluté RM s číslem 2 se stal pro mne nezapomenutelným…..ALE, psal se rok 1984 a probíhaly tréninky na poslední velkou cenu ve třídě 125cc toho roku, která se jela v Lucembursku v Ettelbucku. A tehdy se v tréninku odehrála snad jedna s největších sportovních tragédií motokrosové historie. Do Lucemburska přijel, jako leader MS 125 1984 s jasně pohodlným náskokem 30 bodů právě na Rinaldiho také Ital , navíc startujícím na Italském motocyklu Cagiva, Corrado Maddi/získání titulu by pro Corrada i pro Cagivu bylo první pro oba, v případě Cagivy by to byl HISTORICKY první titul v MS 125 pro evropskou značku vůbec/. Na trati si zrovna zkoušel ostrý start další!!! Ital Michele Fantom, zvaný Fantomas, bohužel vůbec nedával pozor na provoz na trati a narazil přímo do nic netušícího Corrada Maddiho, který projížděl do dalšího tréninkového kola. Následoval střet těchto dvou jezdců, při kterém utpěl Corrado Maddi zlomeninu nohy a bohužel už dále nemohl pokračovat. V závodě pak Michele Rinaldi zlikvidoval pohodlný náskok Maddiho 30ti bodů a v podstatě nečekaně tak získal titul mistra světa . Tímto jsem chtěl naznačit, že nebýt téhle sportovní tragedie, byl by Rinaldi pátým, kdo by měl na svém kontě 4 druhá místa…..nicméně ČTYŘI druhá místa mají jen 4 jezdci a tomu pátému nakonec dílem řízení osudu připadl titul..
Tak, to by asi tak bylo pro tuhle chvíli vše a třeba zase někdy příště tady o něčem jiném.
Petr Čech