Pro tento týden tu máme jednu z nepříliš dobrých nabídek od Hondy 1979 CR125R.
1979 CR125R Elsinore byla po čtyřech letech kompletně novým modelem. Nová nebo stará, koho to zajímá, když stále nestačí na ostatní.
Tento týden se blíže podíváme na jeden z nejzajímavějších motocyklů sedmdesátých let, 1979 Yamahu HL500.
HL500 je zajímavou kombinací japonské technologie a švédské vynalézavosti. Výsledkem je jeden z nejneobvyklejších motokrosových motocyklů sedmdesátých let.
Minule jsme se podívali na místa 10.- 6. v našem žebříčku. Nyní je čas na to nejlepší, tedy pardon nejhorší.
5. 1984 Husqvarna 125 CR
230 liber (105kg) Švédské úžasnostiPokračování
Vyrábíme nejlepší motocykly v historii, ale nyní je čas na to vzít to z opačného konce.
V současnosti nabízené motocykly jsou tím nejlepším, co kdy bylo nabízeno. Dnešní motocykly nabízí spoustu výkonu, vynikající ovladatelnost a jezdit na nich je daleko snazší než tomu kdy v minulosti bylo. Z hlediska výkonu se jim nevyrovnají ani deset let staré tovární speciály a to bez ohledu na to jakou značku si vyberete. Ne vždy tomu tak bylo.
V minulosti byly občas nabízeny motocykly, které byly naprosto příšerné a některé z nich byly dokonce tak strašné, že se staly legendárními. U některých z nich už jejich název evokoval, že něco není v pořádku. Další sice nebyly tak strašné, ale měly nějakou vlastnost, která prakticky znemožňovala jejich použití při závodech. Historie motokrosu je plná příhod o těchto strojích.
PokračováníDnes se v rámci seriálu Classic Steel blíže podíváme na 1984 Suzuki RM500E, která byla posledním sériově vyráběným půllitrem značky Suzuki.
1984 Suzuki RM500 byla v podstatě tři roky stará RM465 s modrým rámem. V rychle se vyvíjejícím světě motokrosu začátku osmdesátých let to znamenalo, že Suzuki byla daleko za konkurencí.Pokračování
Tentokrát v rámci série GP’S Classic Steel přinášíme motocykl, který je Vám čtenářům dobře známý, jde o ČZ 380/514. Nyní předejme slovo za oceán:
ČZ 400 byla v roce 1989 zjevením v katalogu motokrosových motocyklů.
Věřte nebo ne, ale opravdu se jedná o model 1989. Sice vypadá jako by přišel z minulého desetiletí, ale za určitých okolností mohl být v obchodě vedle Hondy CR250R model 89.Pokračování
Tentokrát se v našem seriálu Classic Steel podíváme na tovární Kawasaki SR125, na které získal v roce 1985 Jeff Ward titul v AMA Pro.
Na první pohled Wardova SR 125 vypadá na tovární motorku poměrně sériově, zvlášť v porovnání s továrnimi Hondami. Druhý pohled prozradí, že pod sériovým kabátkem se ukrývá mnoho změn.
Většina lidí si myslí, že Jeff Ward a Kawasaki byly nerozlučně spojeni po celou Wardovu kariéru. Málokdo však ví, že Ward zahájil svoji profesionální kariéru v roce 1978 na FMF Suzuki RM 125, ale hned v dalšim roce přestoupil ke Kawasaki, na níž závodil až to konce kariéry v roce 1992.
Na válci můžete vidět první verzi výfukové přívěry KIPS. Než v roce 1986 vstoupilo v platnost „produkční pravidlo“ (pravidlo stanovující, že motocykl používaný pro závody musí být z velké části sériový) výrobci používali tovární stroje pro testování nových konstrukčních řešení pro sériové modely. Výfuková přívěra KIPS byla použita na sériových Kawasaki v roce 85.
Kawasaki na začátku osmdesátých let použivala systém přepákování s „ojnicí“, změnou délky ojnice bylo možné nastavovat jízdní výšku. Nevýhodou tohoto řešení bylo v porovnáni s klasickým systémem přepákováni, vyšší těžiště. Proto Kawasaki později od tohoto řešení upustila.
Vždycky se mi líbil tento zadní blatník, je o moc hezčí než na novějších modelech, kde připomíná obří hrablo na sníh. Samolepka Oakley je pak detail připomínající, že Ward byl jedním z prvních jezdců sponzorovaných touto, dnes již ikonickou značkou.
Rok 1984 se ukázal být velmi důležitým rokem ve Wardově kariéře, po šesti letech v profesionálním motokrose nezískal žádný titul. V prvních letech jeho kariéry trvala nadvláda Marka Barnetta a poté těsně prohrál bitvu o titul s Johnny O’Marou v roce 1983. Rok 84 byl pro Warda rokem "teď nebo nikdy", protože všichni očekávali, že by měl konečně získat titul.
Ručně vyráběné hliníkové kyvné vidlice byly na začátku osmdesátých let poznávacím znamením továrních speciálů, stejně jako ostaní nákladně vyráběné díly, které dodávaly těmto motocyklům punc vyjímečnosti.
Wardy na SR125 byl v roce 84 nedostižný, na cestě za titulem vyhrál 80% závodů.
Přední část motocyklu vypadá na první pohled sériově, ale ve skutečnosti jsou kluzáky přední vidlice frézované, stejně jako brýle, které se sériovým dílem nemají nic společného. Přední brzdový kotouč je větší než u sériového modelu a vidlice samotná je čistě tovární záležitost. Od roku 84 týmy experimentovaly s uzavřenou komorou vidlice, pro dosažení lepšího tlumení. Konstrukce s uzavřenou komorou představovala obrovský pokrok proti tehdejším vidlicím s otevřenou olejovou lázní.
Rok 84 byl pro Warda přelomový, vyhrál 8 z 10-ti závodů a získal svůj první motokrosový titul. Byl to pro něj začátek nové éry, v roce 85 získal titul nejen v motokrose, ale i titul superkrosový a do konce svojí kariéry v roce 92 vyhrál celkem 7 titulů a stal se tak prvním a jediným jezdcem, který získal motokrosový titul ve třídách 125, 250 a 500.
Výztuha předního blatníku vypadá velmi evropsky a byla jen potvrzením, že plasty používané Kawasaki v osmdesátých letech byly velmi křehké. Kawasaki dlouho používala chladič jen na jedné straně.
Tovární motocykly na začátku osmdesátých let byly ukázkou toho nejlepšího co lze vyrobit, éra exotických továrních speciálů skončila zavedením produkčního pravidla po sezóně 85. Na jednu stranu smutný zákaz továrních speciálů přinesl vyrovnání startovního pole a pravděpodobně nejzajímavější závody v historii motokrosu.
Článek byl publikován s laskavým svolením PulpMX.com